česky english guestbook guestbook

Turbulence v oblasti polárního víru

24. 4. 2018

Dlouho jsem nic nepřipsal. Po nečekaně prodloužené a prolyžované zimě mě popadla jarní lenost a chuť se ve volném čase aspoň chvíli jen tak poflakovat. Jaro naplno doslova explodovalo, snad i kvůli svému velmi mrazivému úvodu. Když se člověk chvílí zadívá na vodní kaskády lesních potůčků a sleduje turbulenci projevující se množstvím neustále vznikajících a zanikajících malých i větších vírů, v první chvíli ho možná ani nenapadne, že právě tento nejen matematicky stále neuchopitelný fenomén stojí za nečekaným prodloužením letošní zimy...  

Krása sněhových krystalů

28. 2. 2018

Venku už několik dní panuje slušný mráz, v sedle mezi Bílou skálou a Třemi smrky, v nadmořské výšce 757 metrů nad mořem, kde jsou Vlachovice, jsme brzo ráno naměřili -18°C. Ve slunečné poledne se ale teplota ustaluje na příjemných -14°C ve stínu a na slunci může být i nad -10°C. Občas velmi lehce sněží. V údolí Sklenského potoka obsahuje vzduch o něco více vlhkosti a tehdy v něm vznikají nádherné krystaly čistých tvarů. Určitě jsou mezi nimi i šestiboké silné hranolky. Jejich přítomnost v tom zdánlivě nepřehledném množství seshora padajících ledových částic je někdy velmi efektní a nápadná. Zapichují se a fixují do prachového sněhu, jímž je krajina pokrytá, a když se pohledem soustředíme na takto ozdobenou sněhovou pokrývku a díváme se na ni přimhouřenýma očima do směrů odchýlených přibližně 20° až 30° od Slunce, můžeme zahlédnout ohňostroje těch nejjasnějších barev. Na rovném terénu se táhnou v liniích jakéhosi od nás se rozbíhajícího velkého písmene „V“, v jehož vrcholu stojíme. Obzvlášť pěkné je sledovat ten barevný spektákl ve vyšším lese, prosvětleném slunečními paprsky, které mezi stíny lesa prosvítají mezi kmeny stromů. Vidíme pak jasně svítící jiskry na sněhu, jejichž čisté spektrální barvy se mění, jakmile jen nepatrně pohneme hlavou. Od teplého červeného tónu až po studenou modrou, nebo naopak. Můžeme si pohrávat s přechodem mezi žlutou a zelenou. Dokud nám nezačne být zima. Je to neopakovatelná podívaná, jejíž půvab se nedá fotoaparátem věrně zachytit, rozdíl jasů je příliš velký. Když jsem se o fotografování marně pokoušel, byl jsem při tom poněkud záhadně vyhlížejícím pobíhání s fotoaparátem přistižen skupinkou čtyř lyžařů. Shovívavě se zeptali, co vlastně fotím. Pak tam ale stáli se mnou, vytahovali chytré telefony a zkoušeli fotit mihotající se barevné divadlo.

28. 2. 2018, -10°C, u zemské hranice mezi Skleným a Světnovem. Na snímku to není zdaleka tak hezké, jako když barevné jiskření vnímáme naším zrakem, ozbrojeným nejlépe slunečními brýlemi s neutrálním filtrem. Snímek totiž musí být silně podexponovaný, tak, aby se sníh jevil tmavší, a je dobré, když je i mírně rozostřený. Při zpracování snímků jsem zvýraznil světla. Teprve potom na něm uvidíme jednotlivé barvy výrazněji. Naše oko to ovšem v reálu vidí velmi jasně bez jakýchkoliv kejklů ... 

Nakonec jsem tuto marnou činnost uzavřel myšlenkou, že si ho raději důkladně vpíši do paměti, jako krásný zimní spot of time ...

Olšina v zimě

23. 2. 2018

Přírodní rezervace Olšina u Skleného je nádherný kousek krajiny. Na jaře a v létě doslova kypí životem. V zimě svým porostem místy připomíná tajgu. Působí neuvěřitelně klidně, turistický ruch je odříznut silnicí vedoucí mezi Skleným a Třemi Studněmi. A když pak má lyžař možnost vyříznout si v terénu první trať, je potěšením ohlédnout se zpátky za vlastní stopou.

Zrcátka, velké "listy" krystalické námrazy, vznikající za vhodné souhry teploty, vlhkosti a atmosférického tlaku v klidném ovzduší, ochotně odráží sluneční paprsky a vytváří oslnivé ohňostroje jisker.

   

Terapie mlhou

2. 2. 2018

Toulání v mlze, která tvrdošíjně pokrývala jižní okraj Žďárských vrchů od 23. ledna, pomalu končí. Sluneční kotouč už začíná být nad Bílou skálou zřetelný i ráno. Terapie mlhou, v jejímž průběhu občas můžeme spatřit velmi vzácný úkaz, sice duši příjemně osvěží, ale týden je tak akorát...

Cesta na severní pól

21. 1. 2018

Loni jsem přesně touto dobou lovil zelený záblesk. Měl jsem náhodou štěstí. Snímky jsou v kapitole Zelený záblesk na stránce Se serendipitou. Tentokrát to nedopadlo, podmínky mi nepřály. Přesto byl východ Slunce nádherný a s rozedněním jsem se vydal na severní pól. Zajímalo mě, jak to tam dnes vypadá, a také jsem chtěl zkontrolovat jeho přesnou polohu. Jasně, nejedná se přímo o ten zeměpisný severní pól. Jde ale rozhodně o pro mě důležitý bod na mapě... 

Brána ticha

17. 1. 2018

Nasněžilo zhruba deset centimentrů načechraného sněhu, přesně takového, na který neumím pořádně namazat. Možná i proto, že skluznice lyží na sobě nese četné šrámy, na něž se tento čerstvý a kyprý sníh velmi ochotně lepí. Takový sněhový koberec velmi účinně tlumí zvuk a když kráčím kolem Pernovky ranní Ochozou nahoru, je neobvyklé ticho. Tišší, než kdekoliv jinde. Přede mnou jsou jenom stopy srnčí zvěře, lišky, zajíců a veverek. Snažím se je nerušit. Uvnitř lesa mě tentokrát obklopují jenom černobílé výhledy.

Zdání klame

14. 1. 2018

Přesně před týdnem byla jižní výspa Žďárských vrchů úplně bez sněhu a smíšený les ve vrcholových partiích byl až teple barevný.

Sněhové podmínky ani teď nevyhlíží příliš nadějně, ale skutečnost je o poznání lepší. Přemrzlá pěticentimetrová vrstvička na loukách připomínající jarní firn umožňuje nádherné lyžování. Krtci jsou zatím vůči mým stopám benevolentní, nebo mají dovolenou. Také je možné, že se nechali nalákat na vzorně upravené travnaté plochy chalupářů a poněkud neuspořádaný a různě rozbrázděný povrch luk je tentokrát neláká. Každopádně, sněhu je málo, ale ranní observační bloumání na té vrstvičce je na hřebenu mezi Bílou skálou a Českým kopečkem takřka neohraničené! 

Nový rok

01. 01. 2018

Pokaždé si uvědomíme, jak rychle čas letí. Nebo naopak, jak pomalu se to ve vesmíru kolem nás vleče? Náš pozemský rok odvozujeme z periody oběhu Země kolem Slunce. Slunce je pro změnu odsouzeno k obíhání kolem středu naší Galaxie. Z našeho pohledu je Mléčná dráha zdánlivě nikdy nekončícím obrovským vírem a oběh Slunce a celé naší sluneční soustavy kolem jejího středu trvá možná nějakých 250 miliónů let. Kdybychom tuto dobu rozdělili až na jakési "galaktické vteřiny", tedy podobně, dělíme jako náš pozemský rok (vydělili bychom 250 miliónů součinem 365*24*3600), dostali bychom pesimistický výsledek: Ten právě uplynulý rok, stejně jako všechny roky přechozí, odpovídá řádově pouze jedné desetině té "galaktické vteřiny". Moc daleko jsme se tedy nepohnuli.

Tato myšlenka, která ke mně někdy s koncem pozemského roku přicházívá, je nejspíš úplně špatná. Ve vesmíru je převážně velmi chladno a nejpodstatnější je mít někoho, kdo vás i za takovou úvahu pohladí a vlídně se usměje. Když se to stane, rázem se ocitnete v daleko přívětivějším prostředí, kde je i objektivně mnohem tepleji. Pak je naopak dobře, že jedna vteřina, byť ta galaktická, trvá skoro deset pozemských let. Přestože jsme se o silvestrovské půlnoci toulali venku v lehkém mrazíku, fakticky nám bylo hřejivěji o nějakých dvě stě sedmdesát stupňů páně Celsia nebo Kelvina. A subjektivně ještě o daleko víc. A to jsme s ženou vypili jen jednu láhev šumivého sektu...

Published on  January 8th, 2019

© 2019 - bloumani.cz
get-simple.info