česky english guestbook guestbook

Arthur Ransome mně mnohokrát umožnil prožít zdánlivě obyčejné výlety úplně neobyčejně. Děj jeho knih, odehrávající se u jezera Windermere v Lake District, jsem si totiž mnohokrát v duchu přenášel do krajiny Žďárských vrchů. Zimní bruslení na Velkém Dářku nebo přes Medlov jsem si často spojoval s Ransomovou knihou Zamrzlá loď kapitána Flinta (v originále Winter Holiday, 1933). Parta dobrodružství milujících dětí v ní uskutečnila cestu k severnímu pólu přes zamrzlé jezero na plachetních saních vlastní výroby. No dobrá, nejednalo se o zeměpisný severní pól. To přece vůbec není podstatné. Loď kapitána Flinta také nebyl žádný Fram. Ransome vytyčil bod zájmu na nejsevernější partii břehu jezera Windermere, v městečku Ambleside. Dokonce se našli nadšenci, kteří na tomto místě později do země zapustili kámen s vytesaným příslušným nápisem (foto https://thefreedomtoroam.com). 

Já jsem si nakonec svůj "severní pól" objevil úplně jinde. Svým způsobem zde pro mě setrval dodnes. Když napadne pořádná sněhová nadílka, není úplně snadným cílem. Lyžařské tratě do těchto míst nikdo nenalinkoval a posledních pár kilometrů proto většinou nikoho nepotkávám. Pak se krásně přemýšlí a bloumá. Někdy je navíc údolí Sklenského potoka naplněné mlhou a tehdy je dokonce možné i malinko bloudit. Přidá-li se čerstvý, vlhký a hluboký sníh, je taková vyjížďka slušnou výzvou! Jindy nám zase podmínky pro změnu přihrají šanci, kterou je škoda nevyužít. Po prvních předjarních přetaveních sněhu vznikne povrch, po němž se dá na lyžích s lehkostí bruslit. Přidá-li se dobrý vítr, je to jízda přesně jako na těch plachetních saních popisovaných v knize! 

Cílem, severním pólem, je hraniční strom, statný javor, který roste na severním úbočí Českého kopečku. Na jeho kmeni bývala pečlivě namalovaná šachovaná moravská orlice. Někdo ji dlouho pravidelně a pečlivě udržoval. Musel s sebou brát několik plechoviček barev, štětec, ředidlo. Netuším, kdo to byl. Poslední stopy barev zmizely někdy před dvaceti léty, kdy čas a nečas odlupující kůru a mech a lišejník definitivně zvítězily nad pomíjivostí takového lidského vytyčování moravského prostoru. Javor ale dosud pevně stojí a když ho míjím a v Čechách se obracím zpět, cítím, že to má svůj půvab, dosahovat a překračovat tímto způsobem hranice!

Na vyjížďku se vydávám ráno, tak, abych viděl východ Slunce nad zimní krajinou. Nad obzorem je kousek čisté oblohy a to mnohdy věští příchod vzácného a romantického momentu. Sněhová pláň se na pár snových chvil zbarvuje do teplých hnědooranžových odstínů, které vytlačují původní tmavý šedomodrý odstín. A nad horizontem se začínají odehrávat ta nejkrásnější světelná představení. Kromě neopakovatelně se prolínajících barev je zřetelně vidět i náznak žlutooranžového halového sloupu. 

22. ledna 2018, 7:32, před východem Slunce nad Sýkořskou hornatinou. Fotografováno z východního úbočí kopce Tři smrky nad Vlachovicemi.

Volné výhledy do ještě temných vzdálených krajin mě nabíjí příjemně namíchanou směsicí pocitů. Odlesněná hřebenová partie mezi Bílou skálou u Vlachovic a Českým kopečkem u obce Sklené je něčím podobným exkluzivnímu divadelnímu balkónu. Nebo spíš jakési rozhledně s neobyčejně rozlehlou vrcholovou vyhlídkou. Velmi silně si to při pohledu k jihu a k jihozápadu uvědomuji ještě za soumraku, kdy pode mnou svítí pár větších sídel, nejvýrazněji Žďár nad Sázavou.

Už se ale rozednívá, pláně začínají jiskřit a touto dobou jsou ještě liduprázdné. Dosud neuježděný sníh tlumí zvuky. V mrazivém prostoru se krátce ozývá osamělý ptačí zpěv, jehož původ je mně naprostou záhadou. Přejíždím silnici mezi Třemi studněmi a Skleným, za níž se nořím do protáhlého klesajícího údolí Sklenského potoka. Pocit osamění se zesiluje a z příjemného zamyšlení mě probouzí až čerstvé stopy zvěře, s nimiž se náhodně scházím nad Olšinou. Tento pestrý kousek krajiny mám rád...

Jakému tvoru ta stopa asi patří? Její velikost mě zaráží a už vůbec se mi nelíbí, jak jsou mezi jednotlivými otisky v hlubším sněhu vedeny spojovací rýhy a místy i širší žlab. Fantazie se mně rozbíhá na vyšší obrátky a vybuzená představivost zvětšuje to kdesi přede mnou se potulující divoké prase do rozměru nosorožce. Raději proto stopu uctivě opouštím a stáčím kurs o dobrých pětačtyřicet stupňů.

Ještě před pár lety se tudy dalo volně vjet do protáhlého zálivu louky, který se zakusoval do souvislého lesního porostu a sahal až k hraničnímu javoru.  Cesta je už ale delší dobu přehrazena nově vznikající smrkovou plantáží. Mířím proto k zdálky neviditelné cestě mezi ní a starším lesem a konečně vjíždím na uzavřený palouk, jehož severozápadnímu okraji vévodí dominantní javor. Na kůře jeho silného kmenu už není po živých barvách moravské orlice ani stopa, zato vzpomínky na minulé cesty jsou zřetelné jasně...

Published on  January 23rd, 2018

© 2019 - bloumani.cz
get-simple.info