česky english guestbook guestbook

Předpověď i dostupné digitální modely věštily exkluzivní podmínky pro fotografování hvězdné oblohy.

Těšil jsem se na podvečer.

Při fotografické výpravě do vesmírných krajin si občas připomínám píseň Houston bratrů Ebenů. Některé položky v ní zmíněné, a není jich málo, totiž musí souhlasit i s mou výbavou. Například:

Máš počítač? Mám.

Mapu? Mám. (Vozím s sebou papírové mapy hvězdné oblohy.)

Šroubovák a pájku? Počkej, mám! (Fakt obojí vozím.)

Kapesníky? Mám.

Brufen? (Ten je v lékárničce.)

Máš tu státní vlajku? Tu nehledám (I toto souhlasí.)

Máš kartáček? Mám. (Používám jemný kartáček, spíš štětec, na jemné čištění zaprášených optických ploch.)

Pastu? Mám. (Pastu nevozím.)

Mobil, nabíječka, nůž, lžíce, to všechno také mám. Snad jedině slipy a pyžamo s sebou na pozorování a focení nevozím, to by bylo přinejmenším podezřelé. Přesto musím po zkušenostech říct, že i dokonalé vybavení někdy může být dokonale k ničemu.

*

Venku byla zima, teplota se pohybovala těsně pod nulou a stále pomalu klesala. To bylo dobré znamení, protože pro astrofotografii nepoužívám speciální chlazené kamery, ale normální, jen trochu upravenou digitální zrcadlovku. V takovém případě funguje jednoduchý princip: Čím je okolní teplota nižší, tím méně zašuměný obraz získám.

Pospojoval a poskládal jsem potřebné vybavení, abych zjistil, že mi to zase zabralo obvyklých dvacet minut. Budu někdy rychlejší? Kupodivu tentokrát všechno fungovalo, což mně mohlo být podezřelé. Na poslední chvíli jsem sice ještě potřeboval dobít gelový akumulátor, ale to mi nevadilo. Mohl jsem si uvnitř auta zároveň zatopit, když už jsem musel mít kvůli výkonné nabíječce spuštěný motor, a tak jsem se na chvíli svlékl jen do trika. Venku jsem potřeboval ještě něco dokončit a já mám rád ten osvěžující pocit, kdy se do kůže zabodávají jiskřivě jemné ledové jehličky, jen to nesmí trvat příliš dlouho. Těšil jsem se, až pak zalezu zpátky do auta, ponořím se do příjemné hudby a povečeřím něco z toho, co mi na výpravu Zorka nachystala. Teprve po večeři se teple obléknu do několika vrstev navíc a vydám se na předem pečlivě rozvrženou procházku vesmírem, zatímco vedle bude fotoaparát snímat naplánovaný obraz Plejád.

Otevřel jsem si okénko, jen malinkou škvírou, aby se mi zevnitř nezamlžovala okna. Měl jsem už docela hlad. Sedadlo spolujezdce jsem mezitím proměnil v malý servírovací stolek, na němž jsem si odložil mobil a přichystal večeři.

Raději jedna kontrola navíc než vyhozené desítky expozičních minut, řekl jsem si v duchu.

V rámci výchovy odkladem uspokojení jsem se s povzdechem na ten luxus podíval a vzal si čelovku, abych splnil naplánovaný úkol.

Jako obvykle jsem si s sebou ven vzal klíčky od auta, tak to bezděčně dělám.

Kámen úrazu byl v tom, že jsem neměl žádnou kapsu.

Klíčky jsem proto držel v ruce.

Když jsem přišel k fotoaparátu, zaznamenal jsem problém. Bylo nutné překlopit montáž, řízenou hodinovým strojem a držící fotoaparát, protože jinak by se její protizávaží zarazilo o nohu stativu. K tomu jsem ovšem potřeboval obě ruce volné. Zamířil jsem zpět k autu, abych si dovnitř klíčky zase odložil. Nechtěl jsem je nechávat někde v trávě. Automaticky jsem přitom zmáčkl tlačítko dálkového ovládání. Auto zablikalo a jinak se nic dalšího nedělo, bylo otevřené.

Pohlédl jsem na pootevřené okénko a tehdy mě napadla geniální myšlenka: Vhodíš klíčky dovnitř tou škvírou, ať si do teplíčka nepustíš zimu.

Pravděpodobně všechny modernější automobilky zabudovaly do řídících jednotek svých aut jednoduchou a chytrou službu, která by měla eliminovat naše chyby. Když neúmyslnou manipulací, třeba při prohrabávání se v kapse ruksaku, otevřeme dálkovým ovládáním dveře, ty se zhruba po dvaceti vteřinách zase automaticky zavřou.

BLIK, CVAK!!!

Nekontroloval jsem, jestli uběhlo oněch dvacet vteřin, ale zamčení dveří jsem si uvědomil velice jasně. Stál jsem venku v minus třech stupních v triku s krátkým rukávem a mohl se dosyta pokochat jiskřivě jemnými ledovými jehličkami, dráždivě se zabodávajícími do kůže!

Patnáct kilometrů od domova, v půl jedné ráno a navíc s mobilem zamčeným v autě, takže jsem žádným způsobem nemohl dát vědět o svém chytrém počinu Zorce. Když jsem si čelovkou posvítil do auta, šklebila se na mě navíc z jeho teple přívětivého přítmí připravená večeře a termoska s teplým čajem...

Přiznám se, že v první chvíli jsem trochu zpanikařil. Odmontoval jsem protizávaží z hlavy montáže a rozvažoval, které okénko jím mám rozbít, abych nezpůsobil velkou škodu. Najednou mně totiž opravdu byla pořádná zima. Bylo mi ale líto poškodit auto, a tak jsem se zachytil jiné myšlenky: Měl jsem dobré boty, mohl bych indiánským během doběhnout domů, nebo alespoň do Fryšavy, a tam se pokusit někoho zburcovat. Pokud budou všichni spát, což se dalo předpokládat, další zastávka bude až Nové Město. Zdaleka nejvíc mně ale vadilo, že se nemůžu ozvat Zorce jak jsme si slíbili, a ta bude mít strach…

Co s vybaleným zařízením? Přestože bylo nepravděpodobné, že by někdo prošel kolem, auto bylo zdálky vidět a mohlo nežádoucí pozornost přitáhnout. Všechno jsem tedy rozmontoval a postupně odnosil do blízkého lesa, do jeho hustší části, aby nikdo nemohl nic náhodně najít.

Vyběhl jsem směrem k Fryšavě a nálada se mi okamžitě zlepšila, protože jsem se trochu zahřál. A než jsem opustil lesní palouk, vymyslel jsem ještě lepší řešení: Klíčky dopadly na sedadlo a ta škvírka v okénku přece bude dost široká na to, abych jí mohl prostrčit pružnou větvičku s háčkem na konci.

Nakonec to nebylo tak složité. Pořádně jsem zabral a pootevřel tak částečně stažené okénko. S pomalu dohasínající čelovkou a s vhodným proutkem, na jehož konci jsem odlomil odbočující větévku a vytvořil kýžený háček, pak celá finální akce zabrala necelou hodinu. Mezitím jsem divoce tančil kolem a udržoval si tak přijatelnou provozní teplotu. Nejnebezpečnější fáze při opětovném vnikání do vlastního vozu byla až ta úplně poslední, kdy se klíčky snadno mohly z chatrného háčku sesmeknout a spadnout mezi bok sedadla a dveře. A budiž hned řečeno, že k ničemu podobnému už naštěstí nedošlo.

Všechno tedy bylo nakonec vyřešené bez jakýchkoliv materiálních ztrát. Klíčky jsem si jako svátost uložil do ledvinky, kterou jsem se pevně opásal a hodlal se jí zbavit až doma při převlékání se do pyžama.

Čelovka dohasla… Některá přísloví je dobré v mysli hýčkat.

Člověk nemá jásat předčasně, natož říkat hop, dokud nepřeskočí. S nepříliš výrazně svítícím displejem mobilu jsem dlouho marně pátral po své dobře uschované výbavě…!

<< zpět na seznam povídek

Published on  October 6th, 2017

© 2019 - bloumani.cz
get-simple.info