česky english guestbook guestbook

Údiv a zvědavost

Údiv a zvědavost nás ponoukají k poznávání. To tvrdili už Aristoteles a Sokrates.

Údiv nás může také silně rozladit, zvlášť pokud jde o ten druh údivu, který je nepříjemným překvapením z nesouladu mezi skutečností a naším očekáváním, ale takové emoce asi nikdo dobrovolně nevyhledává. Daleko vítanějším je údiv, který v nás budí pocity, inspirující k následné zvědavosti. Myslím si, že údiv a zvědavost jsou základními pobídkami k cestování a obecněji k poznávání. Nemusí se jednat vždy jenom o velké cesty. Údiv, budící kreativní myšlenky a zvědavost, nás často doprovází i při observačním bloumání, v době zdánlivě bezcílných procházek, doprovázených zvědavým rozhlížením se kolem sebe. I tehdy můžeme mít chuť nebo dokonce i potřebu přemýšlet o tajemství života, naší vlastní existence, krajiny bezprostředně nás obklopující, mikroskopických světů a vesmíru. Můžeme jít a přemýšlet, čistě jen pro radost z pohybu, z přemýšlení, z údivu a z úžasu. A z pokory, která po uvědomění si všech jemných a do sebe neuvěřitelně přesně zapletených souvislostí mnohdy přicházívá.

Observační bloumání

Nedávno jsem si přečetl studii Stanfordovy univerzity, v níž se tvrdí, že chůze podporuje kreativní myšlení. Studoval jsem ji se zájmem. Jestliže závěry věrohodně a podrobně popsaného výzkumu velmi dobře souhlasí s našimi vlastními zkušenostmi, navíc mnohokrát opakovanými, můžeme si s uspokojením říct: Vida, nejde o moje pouhé zdání, ale jedná se dokonce o vědecky potvrzený fenomén! Navíc, nejlepší nápady nám často projdou myslí při úplně bezcílném bloumání, zvlášť, pokud se můžeme ponořit do příjemné, kopcovité krajiny, z níž vídáme do dálek s nadhledem – tak na tom něco zřejmě musí být!

Rád bych ovšem výsledky popsaného zkoumání poněkud rozšířil. Pozitivní vliv na kreativní myšlení má nejen chůze, ale například i jízda na běžkách, nebo dokonce i plavání, což mám vyzkoušené. Bloumání lze proto provozovat nejen při chůzi jako takové.

Pěší pohyb sám o sobě ale dnes příliš atraktivně vnímán není. Je považován za něco příliš obyčejného a pomalého, nepůsobícího žádné adrenalinové koupele. Dokonce mnohdy máme sklon považovat čas strávený chůzí za „zabitý“, nebo prázdný; zkrátka takový, během něhož se vůbec nic zvláštního neděje. Říkáme si: Kráčíme-li někam s jasným cílem, měli bychom vše urychlit tak, abychom k němu dorazili co nejdřív a zkrátili jakési zdánlivé chodecké prostoje.

Možná ale při dalším a delším zamyšlení nakonec zjistíme, že nic o moc přitažlivějšího než právě na první pohled bezcílná chůze ve skutečnosti není. Nemuset s jasným záměrem odněkud někam jít, ale jenom chtít se procházet, projíždět na běžkách – pro bloumání samotné. Stačí si vybrat kopec a dát tak našemu bloudění krajinou přibližný směr i výšku. Nedívat se co chvíli na obrazovku chytrého telefonu, ani do map. Hledat cestu podle pocitu a nálady – když vidím hezké místo, jímž je lákavé projít, pak k němu zamířím. Nebýt znepokojen, když se na chvíli odchýlím od přímého směru. Věnovat čas jak pozorné „observaci“ a neuspěchanému, nevázanému přemýšlení, tak úplně uvolněnému pohybu prostředím, jímž kráčíme, a čekat na inspiraci. Tímto způsobem pak chvíli jdeme jen sami se sebou a když na vrcholu zjistíme, že už není žádné vyšší místo, kam bychom mohli vystoupat, možná nás znovu napadne, v doslovném i přeneseném slova smyslu, že kopce k horám mají skutečně blízko – někdy až neuvěřitelně!

Je velkým potěšením projíždět čerstvě zasněženou krajinou jako první. Dokonce ani žádné stopy zvěře zatím nezdobí čistou pláň. Zanecháváme tak za sebou zřetelnou, do dáli se táhnoucí linii, která jasně vyznačuje směr našeho putování. Když se sehneme k oslnivě zářícím jiskrám, překvapí nás krystalické tvary, které se teprve zblízka najednou objeví ve zdánlivě jednotvárném sněhovém pozadí. A pokud s sebou máme dobrou lupu, můžeme si je prohlédnout ještě daleko podrobněji. Musíme sice na chvíli zatajit dech, jinak ledová nádhera roztaje, ale ta podívaná za to opravdu stojí! (23. února 2018 u přírodní rezervace Olšina u Skleného, z cesty na Český kopeček. Má nadmořskou výšku 763 metrů nad mořem a po jeho hřbetu se táhne zemská hranice. Jeho vrchol leží asi 1,3 km SZ od Skleného.)

Neobyčejně přitažlivá činnost, která v průběhu našeho bezcílného bloumání může skrytě probíhat na pozadí našeho vědomí, zcela tiše a jen tak, aby nenarušila požitek z rytmu našeho pohybu, je observace. Ta má mnoho společného se serendipitou, což je zvláštní a příjemná schopnost využívat kombinace šťastné náhody, kreativního myšlení a důvtipu k nečekaným a někdy velmi zajímavým vjemům, pozorováním a dokonce i k objevům.

Jestliže nás takové observační procházky zaujmou, zjistíme záhy, že existuje nepřeberné množství podnětů, nad nimiž je příjemné se venku zamýšlet, pokud nás netíží podstatnější problémy (nebo tyto nejsou pouze zameteny pod koberec); jen namátkou – s vědomím, že každý má své vlastní – pár z těch, které napadají mě:

  • Můžeme se podivovat ladné mnohotvárnosti prostředí, jímž putujeme, spojovat si v mysli různé souvislosti – a když se pak rozhlédneme z nějakého vyvýšeného místa, zjistíme s překvapením, že estetický vjem krajiny, která nás obklopuje, je umocněn potěšením z alespoň částečného pochopení tvářnosti a vývoje jejího povrchu.
  • Můžeme si blízce, doslova na vlastní kůži, či lépe řečeno na vlastní zrak uvědomit spoustu pozoruhodně zajímavých dopadů vlivu počasí na dohlednost a viditelnost, na nichž výrazně záleží míra našeho uspokojení při návštěvě vyhlídkových míst.
  • Můžeme být potěšeni, že víme kam se díváme, a uvědomujeme si přitom různorodou členitost a půvab území, jimiž se touláme. Najednou začneme přirozeně cítit pahorkatinu, vrchovinu, kotlinu, hřbet, brázdu, sníženinu, hornatinu, plošinu, tabuli… Když si budeme při našem rozhlížení udržovat představu o směrech a vzdálenostech, určitě se nám mnohdy podaří prohlédnout si za příznivých podmínek z neobvyklé a nové perspektivy i naše vlastní minulé výstupy na kopce, které jsme navštívili při předešlých výletech. Naše cesty tam zůstaly zaznamenány, a pak se nám krajina mezi těmito kopci začne jevit důvěrněji známá.
  • Můžeme se nechat unášet kouzly atmosférické optiky; krásou duhy a dalších, vzácnějších světelných představení, na které je potěšující být připraven a jejichž půvab je vykreslován samotnou podstatou světla.
  • Můžeme bloumat téměř pionýrským stylem na zasněžené pláni, jejíž čerstvá sněhová pokrývka je dosud lidskou stopou nepoznamenaná, a bezprostředně zkoumat nejrůznější vzory ledových krystalů a světlohry na nich. Můžeme poslouchat zvuk, který lyže vydávají, když pronikají dosud neporušenou vrstvou sněhu a pak ho stlačují skluznicí. Pokud je mráz, drcené sněhové vločky nádherně zpívají.
  • Můžeme si všímat blízkých setkání s živými i neživými přírodninami, sdílejícími s námi stejné prostředí a zjistit, jak neobyčejnými některé z těch zdánlivě obyčejných jsou.
  • Můžeme zaznamenávat a porovnávat změny vzhledu krajiny v závislosti na denní době, stavu počasí a ročním období. Zjistíme, že žádný její obraz se nikdy neopakuje a pokaždé spatříme něco nového – i když jsme stejnou cestu prošli tisíckrát!

A mohl bych v podobném duchu pokračovat dál a dál. To zdaleka není všechno. A můžeme dokonce snadno uniknout z rámce antropomorfního měřítka:

  • Pak máme volnou cestu do fascinujících mikroskopických světů. Jsou vestavěny ve světě našich přirozených měřítek v krajinách, jimiž procházíme, a míjíme je, protože mnohdy ani netušíme, o jak zajímavou exkurzi přicházíme.
  • Můžeme se toulat i vesmírnými krajinami v jejich nesmírných vzdálenostech a rozlohách. Ty nás doslova obklopují a za jasných bezměsíčných nocí se nad námi nečekaně jasně otevírají. Stačí jen zvednout ze země tuto lákavou pozvánku a pohlédnout nahoru. 

Zkrátka, skoro při každém observačním bloumání krajinou, po našich kopcích, vyšších i nižších, nás napadne něco nového – hlavně tehdy, pokud jdeme s požitkem a nespěcháme jenom za předem pečlivě vytyčeným cílem!

 

 

Published on  July 17th, 2019

© 2019 - bloumani.cz
get-simple.info