česky english guestbook guestbook

K čemu že je nám při našich toulkách dobrá ta serendipita? Některé nádherné, nebo jak se dnes s oblibou často říká dechberoucí "WOW" jevy bez ní máme šanci potkat - ať už spatřit, uslyšet nebo ucítit - jen čirou náhodou. Mnohdy trvají velmi krátce, a tak dokonce ani nestačí pouze být ve správný čas na správném místě; i tehdy je můžeme snadno přehlédnout, protože je vůbec neočekáváme. Nejsme na ně nijak připraveni. Pokud jsme ovšem vybaveni alespoň minimální dávkou zvědavosti a rádi se divíme, stojí za to zavěnovat se základní přípravě. A pak už nás serendipita jemně pomůže navést, co a kde můžeme jako jakýsi povznášející bonus zahlédnout navíc!    

Obsah stránky:

Atmosférická optika:

  1. Parhelium
  2. Parhelium v2.0, chrám světla
  3. Zelený záblesk
  4. Zelený záblesk, příběh jedné expedice
  5. Terapie mlhou, gloriola aneb Brockenský přízrak

 

Bubnování datlovitých ptáků:

  1. Bubnování strakapouda velkého

 

 

Parhelium

Jas obou postranních duhových obrazů slunce pomalu dohasínal a nádherné, poměrně vzácné nebeské představení se tak chýlilo ke svému konci. Trvalo pouhých dvacet minut, ale do našich pamětí se zaznamenalo jako zcela mimořádný zážitek. Nic přitom původně nenasvědčovalo tomu, že by konec onoho únorového dne, který jsem trávil na lyžích na úbočí Tří smrků nad Vlachovicemi, měl být něčím zvláštní. Pouze vzácná souhra atmosférických podmínek a vhodná poloha naší mateřské hvězdy na obloze nahrála šanci na neobvykle jasné vykreslení parhelia, jednoho z nejefektnějších halových jevů.

Parhelium jsem poprvé viděl na Nansenově kresbě v jeho knize In Nacht und Eis a obrázek, který se mi tehdy vryl do paměti, na mě pak už vždy působil zvláštním romantickým pocitem blízkosti drsně mrazivé a zároveň křehce krásné zasněžené zimní krajiny.

A v tom, co jsem viděl nahoře u Vlachovic, nešlo nalézt nic, co by tam tento pocit, tentokrát v reálném prostředí a podstatně dál od severního pólu, něčím rušilo…

Vzdálená skupinka lyžařů tvořící pomalý vláček směřovala k Horníku, přitahována pevnou neviditelnou nití modré turistické značky. Pár sportovně vyhlížejících žen v přiléhavých lyžařských kombinézách bylo rovnoměrně prostřídáno mezi jejich mužským protějšky a možná proto se pohledy všech lyžařů upíraly jen do nepříliš velké vzdálenosti. Každopádně dění na obloze si nikdo nevšímal...

Chvíli jsem váhal, nechtěl jsem být rušen. Světelný spektákl byl ale ojediněle úžasný a proto jsem přemohl svou touhu kochat se jím sám a zahalekal jsem: „Ahóóój!“

Stál jsem na úbočí mezi nimi a sluncem a barevnou světlohru už takto nemohli přehlédnout. Jakmile se obrátili mým směrem, překvapeně strnuli.

Po krátkém zaváhání se shromáždili okolo mě a jedna z výletnic se velmi zvědavě zeptala, cože se to kolem slunce odehrává. Váhavě jsem začal do sněhu lyžařskou hůlkou kreslit, jak celý jev vzniká. Uklidnil jsem se, až když jsem zjistil, že se všichni tváří docela zaujatě. Jakmile jsem svou silně improvizovanou prezentaci ukončil, zaznělo ještě několik dotazů a pak věta, kterou si opakujeme při výletech do našich krajin velmi často.

Sympatická paní nebo slečna, kvůli níž moje neumělá čáranice na sněhu vznikla, se otočila se ke svému partnerovi a polohlasně prohodila: „Fakt je to nádherný… Byli jsme už všude možně ale něco tak hezkého jsme snad ještě neviděli!“

Velmi podobný druh nadšení jsem zaslechl i v hlase těch, kdo poprvé spatřili ve světelném triedru pod čistou a tmavou noční oblohou Velkou mlhovinu v Orionu. Stejně zareagovali i naši přátelé, kteří si pod mikroskopem prohlédli některé z nádherných krásivek. Zdálo se jim až neuvěřitelné, že něco tak krystalicky čistě krásného můžeme při našich vycházkách a výletech míjet a vůbec nic netušit!

Proto bych chtěl alespoň pár z těchto pohledů přiblížit a blíže popsat. Je jich ve své podstatě nekonečně mnoho; není v našich časových možnostech je všechny pojmout.

Mají také stěží pominutelnou výhodnou vlastnost, spočívající v nenáročnosti podobných výprav: Můžeme je sdružit s našimi naplánovanými trasami, z nichž případně někde z hlavního směru na chvíli odbočíme.

A malé odbočení nás někdy v poznání přemístí nečekaně daleko.

Jediné, co mnohdy stačí podniknout, je pozvednout zrak...

 

Parhelium v2.0, chrám světla

19. 12. 2017, 05:45

Převaluji se na posteli a v šeru se snažím přečíst údaje na meteostanici. -9°C. Pěkné. Otevírám okno, teploměr asi fakt funguje. Ve svitu pouličních lamp se mi zdá, že ve vzduchu poletuje diamantový prach. Ten mám rád, protože skýtá naději na nečekané světlohry, pokud je ovšem i po východu slunce jasno, a proto se už těším na lyže. No, uvidíme. V ledničce marně pátrám po čemkoliv, co bych mohl umístit na krajíc chleba. Měl jsem včera nakoupit, ale zapomněl jsem. Asi skončím u chleba s máslem a medem. Nebo ne? Vzpomenu si na svého bývalého kolegu z Turecka, který mě při vzájemných diskuzích o vaření seznámil s několika neobyčejnými kuchařskými recepty a v potemnělém koutu lednice pak dokonce nacházím i obě trvanlivé základní složky výborné sladké pomazánky Tahin Pekmez, jejíž přípravu mě naučil přesně podle předpisu jeho babičky.

Nad Vlachovicemi u Bílé skály mám něco jako přírodní lyžařský trenažér. Těsně za hranou lesa se zde občas udržuje sněhová konzerva, přežívající i kratší údobí oblev, a přestože je to území nevelké, ani pravidelně opakované projížďky zde nejsou vůbec nudné. Jen si člověk musí uvědomit, že neexistuje pouze v prostoru. Je zde ještě jedna souřadnice navíc, a tou je čas! Díky jeho plynutí se vzhled krajiny v době svítání neuvěřitelně dynamicky prostorově mění. Zprvu šedá ustupuje růžové, lyžařské stopy najednou plasticky vystupují z vrstvy sněhu. Pak všechno na nějakou dobu zakrývá mrznoucí mlha, tmavozelené smrky dostávají bělavý nádech a kdesi v mrazivém tichu se ozve střízlík. Nakonec vše prosvítí vycházející slunce a znovu se objevují ty malinké ledové krystalky, lehce se vznášející ve vzduchu. Dívám se na Slunce vycházející za vysokými kmeny stromů. Vlevo se formuje nádherný sluneční pes, parhelium. Jasná skvrna ale zvolna pohasíná a jev se dále nerozvíjí, zářící částečky ledu se usazují. Škoda, bylo to nadějné. Objíždím ještě pár kol, abych domyslel do konce pracovní problém, nad nímž jsem si chtěl venku pouvažovat.

Doma ze sebe všechno shazuji a svými oděvními součástkami zdobím koupelnový žebřík, na němž vše vysuším. Už mám na sobě pouze prstýnek a zbývá jen se osprchovat, pak zase obléknout a teleportovat se do práce. Pouštím sprchu a zároveň slyším zvonit telefon. Třeba mně volá žena, nebo dcera už má po zkoušce. Nakonec je to můj kolega z práce s tím, abych se podíval z okna, co se odehrává kolem Slunce. Velkou naději tomu nedávám, ale přesto poslušně hledím ven. Vzduch je opět plný vířících jisker a v místech, kde v tu dobu slunce nemůže být, září oslnivá skvrna! Tak to je tedy překvapení! Nahazuji na sebe bez dalšího přemýšlení naostro jenom kalhoty, vytahaný vršek pyžama a tento podivný nouzový stylistický výkřik dolaďuji tlustou zimní bundou s kapucí. Ze skříně si beru foťák a hlavně rybí oko, které jsem kdysi koupil od jedné laskavé cestovatelské dámy. Na poslední chvíli balím ještě doklady a divoce se rozbíhám k autu. Přesně vím, kam chci jet, kousek nad město, k rybníkům Trnka, Křivka a Němec, tam bude pěkná obzorová linie i s tak širokým  objektivem. Stihnu to? Raději se na oblohu ani nedívám.

Silnice je naštěstí volná a svou divokou jízdou nikoho neobtěžuji. Zastavuji v poli na místě určení, vybíhám z auta a nevěřícně zírám nad sebe. Neuteklo mně to. Fotím jeden snímek za druhým, nahřívám zamlžený objektiv a znovu exponuji oblohu. Nasazuji sluneční brýle a dívám se směrem k cirkumzenitálnímu oblouku. Neuvěřitelná nádhera, barvy, na které rozkládají sluneční světlo jednotlivé ledové hranolky mě skoro oslňují. Barevných prskavek je všude kolem nespočet a přesto jsou vidět jednotlivé vznikající a zanikající zářící body. Z euforie mě začíná jemně vytahovat pocit zimy, který se mého chabě oděného těla postupně zmocňuje od nohou. Lehké nízké boty nejsou stavěné na sníh a chybějící ponožky jsou znát. Nezapomenutelné divadlo už ale také naštěstí pohasíná. V autě si můžu zatopit. Cestou zpět jedu oklikou. Vjíždím do mělkého údolí, nade mnou se ještě jednou rozsvěcují vysoce klenuté oblouky v celé své duhové podobě, ale parhelia slábnou, jak Slunce stoupá na obloze výš a výš.

Chrám světla pohasíná, v krajině po něm nezůstává ani ta nejmenší stopa...

19. prosince 2017 v 9 hodin 29 minut

V galerii si můžete prohlédnout simulace z programu HaloSim, a pak i vlastní úkaz, tentokrát ve větším rozlišení. Výsledky simulátoru dobře ukazují závislost vzhledu komplexního světelného fenoménu na výšce Slunce nad obzorem. Když si představíme, kolik jemných a spolupůsobících podmínek se musí kvůli tomuto nádhernému divadlu sejít, nezbývá než žasnout. Základní princip vzniku parhelia je pěkně popsán například na stránkách Hvězdárny Valašské Meziříčí. Při zvětšení snímku jsou zřetelně vidět i ledové hexagonální destičky a hranolky odpovědné za celé fascinující světelné představení:

Chrám svaté Barbory v Kutné Hoře, Slunce a atmosférická optika

Když se vracíme z Prahy, často a rádi se zastavíme v Kutné Hoře a tam se nikdy nezapomene projít kolem chrámu svaté Barbory. Tento unikátní klenot českého gotického stavitelství nás fascinuje. A už mnohokrát mě ve spojitosti s ladnou elegancí křivek jeho opěrného systému napadlo, jak geniální její architekti a stavitelé museli být. Těžko uvěřit, že něco takového se podařilo propočítat, navrhnout a postavit už na konci patnáctého století. Nedávno jsem ale byl svědkem právě tohoto nádherného zimního představení atmosférické optiky. Vysoké světelné oblouky halových jevů, klenoucí se v prostředí naplněném diamantovým prachem, miniaturními ledovými krystalky s šestibokým průřezem, měřícími pouhých pár desetinek milimetru, mně najednou až sugestivně blízce připomněly právě chrám svaté Barbory. Možná to je bláznivá myšlenka, ale napadlo mě, že za obojí je vlastně přímo odpovědná také fyzika našeho vesmíru, který je tak plný umělecké krásy.

 

Zelený záblesk

A protože jsme ho našli, můj drahý Olivere, buďme spokojeni, a přenechme těm, kteří ho ještě nepoznali, hledání zeleného paprsku!

JULES VERNE [francouzský spisovatel]

Zelený záblesk – nebo méně výstižně zelený paprsek, protože vlastní jev trvá většinou necelou vteřinu – je nádherný přírodní jev. Může se jím potěšit každý milovník rozhledů, když bude dost trpělivý a neodradí ho pravděpodobná převaha neúspěšných pokusů. Většinou bývá spojený s východy a západy slunce nad mořem, nebo ve velehorách nad vzdálenými obzory. Jak to tedy je? Můžeme něco podobného spatřit i v rámci naší krajiny, v níž velehory ani moře místo nemají?

Zelený záblesk je vzácný úkaz vykreslený atmosférickou optikou, svázaný většinou přímo s východem nebo západem Slunce. Způsobuje ho průchod slunečních paprsků vrstvami atmosféry, v níž se nacházejí ostře definované přechody hustot. Lom světla pak vytváří segmentované různě zkreslené až zborcené obrazy Slunce, a právě v takových podmínkách můžeme někdy na okamžik spatřit nad slunečním diskem odchýlené zelené světlo, které má krátkou vlnovou délku (výjimečně lze v „opticky čisté“ atmosféře zahlédnout i modrý záblesk) a ohýbá se proto víc, než ostatní při východu či západu Slunce převažující barvy.

Taková situace může nastat opět v podmínkách panující teplotní inverze. Odpověď na úvodní otázku je tedy zcela jednoznačná: Šanci spatřit zelený záblesk máme i u nás, jen si musíme najít vhodné místo k pozorování. Podmínkou je vzdálenější ostrá obzorová linie. Nad blízkými obzory s vystupujícími lesy, nebo ohraničenými nízkým porostem a různými ploty a stavbami, úspěšní velmi pravděpodobně nebudeme.

Dále, abychom spatřili zelený záblesk, musíme pozorovat buď východ nebo západ Slunce za jasné oblohy. Prakticky se tedy musí sejít hned několik podmínek, což je ovšem na druhé straně velice příjemná výzva. Za zeleným zábleskem se potom můžeme vydat po následující přípravě, která výrazně zvýší naši šanci na úspěch:

  • Zjistíme si, kdy vychází nebo zapadá slunce, podle toho, kdy chceme pozorovat. Já mám raději východ slunce, protože při západu jsem většinou oslněný sledováním zapadajícího slunečního kotouče.
  • Zjistíme si také co nejpřesněji, kde slunce vychází, případně zapadá. To je velmi důležité. Většinou budeme po zeleném záblesku pátrat nad zalesněným obzorem, což je dáno naší krajinou; pak je ovšem dobré zvolit svoje stanoviště tak, aby byl co nejvzdálenější – řádově nejlépe desítky kilometrů.
  • Čas východu slunce si mírně poopravíme, podle toho, jestli očekáváme východ nebo západ nad sníženým, nebo naopak zvýšeným horizontem ve vztahu k naší pozici. V praxi se ale v naší krajině jedná pouze o malé časové korekce; nejlepší je být na místě pár minut před očekávanou událostí.
  • Pokud panuje počasí s charakterem teplotní inverze, jejíž hranice se pohybuje ve výškách srovnatelných s výškou pozorovaného obzoru, máme velmi slušné šance na úspěch.
  • Vlastní záblesk trvá za výjimečných okolností řádově vteřinu, nebo dvě, ale ve většině případů se celé představení odehraje během desetin vteřiny, takže musíme pozorovat a případně i fotografovat opravdu velmi soustředěně a v co nejkratších intervalech.
  • Dávejte si pozor, je to silně návykové: Jakmile jednou zelený záblesk zaznamenáte, budete po něm pátrat i nadále. Nikdy totiž není úplně stejný: Čím turbulentněji se atmosférické vrstvy prolínají, tím roztodivnější zelené a velmi vzácně až modravé víření nad slunečním diskem můžeme spatřit!

Příběh jedné expedice

Jules Verne vydal novelu Zelený paprsek v roce 1882. Byla jednou z posledních verneovek, kterou jsem nečetl. Mladá dívka ze Skotska si chce pojistit lásku muže, který jí byl vybrán, spatřením vzácného úkazu atmosférické optiky, zeleného paprsku. Jeho zjevení bylo podle pověstí jakousi zárukou věrné lásky. Knížku jsem přečetl, i když více než kniha samotná mě zaujal v ní popisovaný optický fenomén. Po bližším prozkoumání podmínek jeho vzniku jsem si říkal, že bych zelený záblesk mohl spatřit – a snad dokonce zachytit – i z krajiny, kterou už, doufám, zčásti důvěrně znám. Protože chodím do práce, mám na podobné vylomeniny čas převážně brzo ráno, což se mi ovšem náramně hodilo. Zelený záblesk je totiž možné vidět pouze v okamžiku, kdy sluneční disk buď právě vychází nebo zapadá. Zbývá dodat, že hrdinové Verneovy knihy nakonec zelený paprsek nespatřili, neboť místo soustředěného sledování obzoru si v danou chvíli zamilovaně hleděli vzájemně do svých očí. Protože moje žena v zimě dojíždí do práce ještě dávno před východem slunce, nemohl jsem být pohledem do jejích krásných očí příjemně rozptylován a jisté šance na úspěch mé expedice zde tedy rozhodně byly...

- den nultý, 19. leden 2017: Příprava -

Naplánovaný čas k pokusu spatřit zelený záblesk jsem už poslední tři roky přesně stanovený měl, jenže počasí mně nepřálo. Potřeboval jsem, aby v období kolem dvacátého ledna panovala dobrá dohlednost, nejlépe v suchém vzduchu nad vrstvou inverzní mlhy. V tomto období a při pozorování ze sedla mezi Bílou skálou a Třemi smrky, těsně u severovýchodního okraje Vlachovic, z místa které jsem si předem pečlivě vybral, vychází Slunce nad Sýkořskou hornatinou. Na obzoru v úzké výhledové „klíčové dírce“ se zde za dobré dohlednosti při pohledu ve směru azimutu 123° ve vzdálenosti zhruba 30 km ostře rýsuje Sýkoř (702 m n. m.) a o něco málo severněji o tři metry nižší Bukový vrch. Je to téměř symbolický výhled, neboť hledíme skoro přesně ve směru jednoho z hlavního vyklenutí Žďárských vrchů, které geologové zakleli do kouzelného sousloví devítiskalsko-sýkořská megaantiklinála. Slunce v tomto sektoru vycházívá vždy pouze pár dní kolem dvacátého listopadu, kdy se po obzoru pohybuje při svých východech postupně směrem k jihu, a pak právě ve dvou třetinách ledna; tehdy postupuje po obzorové čáře naopak k severu. Volba a její důvody tedy byly jasné: počasí v listopadu příliš dobré předpoklady k podobnému pozorování většinou nenabízí, ideální se jeví být leden! (Snímek je pořízený objektivem 105mm f/2,8.)

A tak si večer balím základní výbavu: Fotoaparát, dva objektivy s delším ohniskem, stativ a dálkovou spoušť, abych se nemusel při fotografování teleobjektivem dotýkat těla aparátu a zvýšil tak šanci získat fotky nerozmazané pohybem poměrně těžké fotografické sestavy. Zkontroloval jsem, že akumulátor ve foťáku je naplno nabitý a před ulehnutím jsem si ještě na několika webových stránkách ověřil, že počasí mně pravděpodobně skutečně bude nakloněno.

- den první: 20. leden 2017: Příště pamatuj i na detaily! -

Budím se v 5:15 zimního času s optimistickým očekáváním. Zorka už vstala do práce, a tak se nacvičeným a energeticky velice úsporným pohybem převaluji na její polovinu postele, abych viděl na teplotní údaj domácí meteostanice: Odečítám -15°C, výborně! Údaje ze Svratouchu doplňují nadějnou situaci: v nadmořské výšce, která mě zajímá, se teplota pohybuje kolem -4,5°C a relativní vlhkost je jen kolem 33%. Panuje velmi solidní teplotní inverze a na jejím rozhraní se světlo bude silně lámat, takže moje expedice za zeleným zábleskem má nezanedbatelnou naději na úspěch, přestože jsem žádný snímek tohoto krásného představení atmosférické optiky, pořízený v krajině podobné té naší, dosud nikde neviděl.

Počítám s tím, že se nahoře po skončení pozorování a fotografování ještě projedu v budícím se ránu na běžkách, a tak připravuji vydatnou snídani a do termosky čaj. Sardinkovou pomazánku, kterou čas od času vyrábím, má moje žena velmi ráda a někdy mám dokonce dojem, že podobná snídaně lehce zvyšuje i můj sex-appeal. Moc si této chvíle ale neužiju, za chvíli Zorka spěchá do práce a kromě polibku se loučí se slovy, že moje starosti takhle brzo po ránu by chtěla mít. Trochu jsem se naježil, ale odpovědí mi byl už jenom úsměv s patrným nádechem pochopení.

Všechno mám v autě sbaleno a minimálně potřetí prověřuji všechny položky. Sluneční disk se nad obzorem tvořeným Sýkořskou hornatinou objeví v 7:41 a s žádným časem na improvizaci počítat nemůžu. Čistím ještě pečlivě přední sklo od zbytků ledu a přemýšlím, jestli jsem něco nezanedbal, ale nic, co bych měl ještě zkontrolovat, mě nenapadá. Těšíce se nasedám do auta a vyrážím směr Vlachovice. Moje ranní expediční rozpoložení najednou narušuje známý varovný zvuk, který vůz vydává jen v případech, kdy se děje něco nekalého. Na dosud klidně se tvářící palubní desce se objevuje oranžová kontrolka, která mě nelítostně vystrkuje z auta, abych zkontroloval tlak v pneumatikách. Pravé přední kolo je žalostně polosplasklé a zpětně si vybavuji, že pocit z dnešní první zatáčky zprostředkovaný volantem byl jakýsi rozpačitý. To snad ne… Chvíli zápasím s myšlenkou signál ignorovat, ale na druhé straně jsem si vědom, že bych silně podhuštěnou pneumatiku mohl další jízdou poničit. Nedá se nic dělat, rychle se obracím a spěchám k benzinové pumpě. Zastavuji u stojanu s kompresorem, u něhož chybí nástavec. Minutu po minutě nabírám zdržení. Sympatická pumpařka mi ho vzápětí s úsměvem hasícím můj nervózní spěch podává a vše je rychle vyřešeno. Jen časová rezerva mi jaksi vyprchala. Nu což, protentokrát nebudu dělat žádné zkušební expozice, proč taky; všechno mám perfektně nachystané od večera.

Nadšeně sleduji údaj palubního teploměru, který se úměrně se stoupající nadmořskou výškou po pevných schodečcích neúnavně šplhá k vyšším teplotám. Cesta k pozorovacímu stanovišti je vyhrnutá a ohraničená vysokými sněhovými mantinely. Zastavuji přesně na vytipovaném místě a spokojeně se rozhlížím. Občanský soumrak vtiskuje krajině jakýsi zvláštní a prostorem neohraničený ráz. Sýkoř ostře vystupuje nad inverzní vrstvou, která se marně zahryzává do jejího úbočí. Východ slunce se blíží…

Oko mám přitisknuté k hledáčku fotoaparátu, vyzbrojenému dlouhým teleobjektivem. Na sýkořském vysílači už vidím první náznaky odlesků světla. Bezděčně tajím dech a palec mám připravený na tlačítku dálkové spouště. Levým okem pozorně sleduji vzdálenou obzorovou čáru pro případ, že by se Slunce zbláznilo a chtělo vylézt jinudy, než jsem si propočítal. Neuvěřitelné… Teď! Mačkám spoušť a zároveň nevěřícně zírám na první paprsky vycházejícího slunce – evidentně jsou zelené! Dívám se přímo na to nádherné světelné divadlo, které svou neobvyklou zelenou scénou na okamžik nasvětluje i sněhovou pláň, rozkládající se přede mnou, jehož krása je částečně vyvážena pouze krátkou dobou trvání svého pomíjivého dějství. Za pár desetinek vteřiny zelené a žlutozelené světlo mizí a nad obzor se klube červenooranžový sluneční disk. Přestávám tisknout dálkový ovladač expozice, nadechuji se a najednou mi zpětně dochází, že se s fotoaparátem dělo cosi nepatřičného. Co to bylo…? Vůbec jsem neslyšel charakteristický zvuk závěrky. Místo toho se ozývá protivné pípání desetivteřinového časovače samospouště, které vzápětí končí vítězným cvaknutím expozice v době, kdy herci už dávno odešli ze scény…! Nevěřícně koukám na aparát. Já blbec! Večer jsem si nastavil režim samospouště, protože jsem si chtěl celou sestavu vyzkoušet. Nechtěl jsem se těla fotoaparátu dotýkat, abych neovlivnil ostrost zkušebního snímku; neměl jsem totiž s sebou dálkovou spoušť, tu jsem našel až později. Když jsem vše vyzkoušel a ověřil, nastavení jsem už nevrátil. A tak, přestože jsem obdivuhodně přesně zareagoval na začátek fenoménu zeleného záblesku, nevyfotil jsem zhola nic, jen jsem spustil odtikávání časovače. Ten byl nastavený na deset vteřin a než se vzpamatoval, bylo Slunce doslova a do písmene v tahu.

Pronesl jsem na svou adresu několik slov, nad nimiž by se pozastavil i středně zpustlý námořník, jenže mně nijak nepomohla a nedalo se nic dělat. Když jsem ale zavřel oči, viděl jsem ten vzácný okamžik znovu před sebou jako spočinutí v čase a tento pocit můj vztek rychle rozpustil...

- den druhý: 21. leden 2017: Když se věci začínají dařit, bylo něco přehlédnuto... -

Přece se nevzdám po prvním neúspěchu, bylo mojí utkvělou večerní myšlenkou. Opět jsem si všechno velepečlivě přichystal, dokonce jsem se rozhodl přibalit si ještě i druhé tělo fotoaparátu, pro případ, kdyby jedno v mrazu selhalo. Teploměr dole ukazuje -14°C.

Ráno se hned po probuzení dívám na stav počasí ve Svratouchu. Bude to nahoře aspoň podobné, jako včera? Teplota nahoře kolem -3,2°C, ale relativní vlhkost podstatně vyšší, než ta měřená předcházející den ve stejnou dobu, ajajaj…

Všechno mám ale nachystané a není důvod nezkusit to znovu; navíc se těším, podobné výzvy přímo vyhledávám. Znovu nadšeně usedám do auta a tichým mrazivým ránem se přehupuji přes 160 výškových metrů nahoru do vlachovického sedla. Dnes mám čas i na pořízení zkušebních expozic, naplánoval jsem si čtvrthodinovou rezervu.

Zastavuji na ověřeném místě přesně ve včerejších stopách. Je mi trochu zima, protože jsem si důkladně nevysušil boty, ale jakmile se venku rozpohybuji a teplotní bilanci vylepším čajem z termosky, slaďuji se zpátky do rovnováhy. Vybírám pečlivě místo pro stativ, kolem něhož si vydupávám prostor, abych se nebořil do sněhu. Kolem mě panuje zvláštní atmosféra, jako by v ní viselo ještě něco z předchozího dne. Rychle tuto myšlenku rozháním posledními přípravnými úkony a s rozvahou se chystám k prvním zkušebním expozicím. Z brašny vybaluji fotoaparát a nasazuji teleobjektiv. Kontroluji stav zchladlých akumulátorů a vše se jeví být v nejlepším pořádku. Do východu slunce chybí něco kolem 10 minut…

První známka nepokoje se připlížila téměř nepozorovaně. Chystám se nasadit fotoaparát na stativovou hlavu, ale stativový šroub s upevňovací destičkou na stativu není. Roztržitě se dívám na její prázdné úchyty. Aha, nechal jsem to našroubované na druhém foťáku, jasně, včera jsem obojí zkoušel. Celkem klidně znovu otevírám auto a vytahuji druhý aparát. Chvíli mně trvá, než mi ta holá skutečnost dochází: Jednoduše jsem ten nadmíru potřebný mezikus, bez něhož foťák ke stativu nepřipevním, nechal při přemontovávání náhradního aparátu doma! To snad ne, Slunce se objeví nad obzorem za necelých 5 minut… Co teď?

Střechu auta pokrývám starou dekou a na ni uhnízďuji do nepříliš stabilní polohy fotoaparát s kratším teleobjektivem, snad se takto alespoň náznak zeleného záblesku podaří zachytit. Tedy – pokud budu mít štěstí a vzácný úkaz se zopakuje i dnes!

Poslední vteřiny uplynuly zdánlivě neobvykle rychle a všechno šlo opět ráz naráz, snad ještě rychleji, než minule. Zřejmě jsem ani nestihl ve správný okamžik zmáčknout spoušť. Škoda, podle předpovědi to byla pro letošek pravděpodobně jedna z posledních šancí. Zachmuřeně balím fotovýbavu a nevalný výsledek svého marného snažení pálím na běžkách, oranžové ráno je opět překrásné...

- den třetí: 22. leden 2017: Neházej flintu do žita! -

Vstávám neochotně. Zorka vyjadřuje nad mou trpělivostí obdiv, ale neví, jak moc se mně nikam nechce. Rozmrzele koukám na displej meteostanice, kde se tetelí údaj -9°C. Dole je příliš teplo, dnes to vážně nemá cenu, pojedu nahoru až po východu slunce a pouze na lyže. Naplno mě probouzejí až údaje ze Svratouchu: Relativní vlhkost vzduchu je ve srovnání s minulým údajem z té doby o něco nižší, i když teplota se nahoře pohybuje kolem -6°C, jako by teplotní inverze slábla. To by nebylo žádné překvapení; ještě večer jsem považoval dnešek z expedičního hlediska za úplně beznadějný, ale údaj o relativní vlhkosti je vzhledem k potřebné dohlednosti naopak velmi nadějný!

Se stoupající výškou moje nadšení ale klesá. Je evidentní, že inverzní rozhraní, nad nímž za příznivé situace možná vzniká zelený záblesk, je neostré a podstatně výš, než v oba předešlé dny. Dokazuje to hlavně teploměr v autě, který jen neochotně a líně přeskakuje o jednotlivé půlstupně směrem nahoru a po několika schůdcích mu úplně dochází dech.

Známky mého pobytu na vybraném stanovišti nacházím opět nikým nepřemazané a když se rozhlížím kolem sebe na krajinu dosud maskovanou soumrakem, nálada se mi začíná zlepšovat. Dvakrát jsem zahlédl fascinující světlohry, které se mně do paměti vepsaly jakoby přes časovou lupu. Proč by mě mělo mrzet, že to nemám vyfotografované?

Vrchol Sýkoře sice stále zřetelně vystupuje nad fialovohnědý pruh inverzní mlhy, ale dráha Slunce se za dva minulé dny znatelně posunula k severu a sluneční kotouč by se v tento den měl objevit v sedle mezi Sýkoří a Bukovým vrchem, tedy v místě, které je pod inverzním rozhraním. Střízlivým odhadem vzato, nic nenasvědčuje tomu, že bych dnes mohl mít znovu štěstí a paprsky zeleného záblesku bych zahlédl. Jako naschvál ale všechno zároveň sedí na svých místech a tentokrát mám pořízené i kontrolní expozice. Povedly se bez výjimky, jen na nich pochopitelně nebylo nic příliš zajímavého.

Slunce by mělo vyjít kolem 7:39. Zimní slunovrat je za námi, za poslední dva dny se východ urychlil o něco kolem 2 minut, i když léto je ještě v nedohlednu. Mám nasazen teleobjektiv s ohniskovou vzdáleností 400 mm, s nímž bych mohl zaznamenat i poměrně malé neobvyklosti odehrávající se kolem slunečního disku, jenže ten už má zpoždění a nevychází! To znamená jediné: východ je maskován inverzní mlhou, obzorovou linii dělící sluneční kotouč nevidím a můžu to všechno pečlivě zabalit...

Něco mi ale říká, abych vydržel. Proč taky ne, všechno mám nachystané a v tuto hodinu mě nikdo nikam a do ničeho nehoní. Navíc se krajina pozvolna zesvětluje a okamžik jejího probouzení je pro mě vždy jedním z nejhezčích, které si lze představit.

Jednotvárnou fialovou šeď v hledáčku fotoaparátu najednou rozruší slabě tmavočerveně zářící kruhová úseč žhavého Slunce, jen tak tak prosvěcující mlžnou vrstvu. Tohle má k zelenému záblesku opravdu velice daleko, říkám si, ale pohled je to nádherný. Velkým zvětšením jsou zvýrazněné jednotlivé segmenty, z nichž je sluneční disk po průchodu vrstvami různě teplého a vlhkého vzduchu kostrbatě poskládán. Úseč se zdola postupně doplňuje, jak slunce stoupá na obloze výš a výš. Už vidím kotouč celý a všechno se mi daří i zaznamenávat; exponuji tak rychle, jak jen fotoaparát stačí posílat snímky na svoji paměťovou kartu. Ještě, že jsem vytrval; tak zajímavě krásný východ Slunce jsem snad ještě neviděl, ani u moře, ani ve velehorách – nikde jinde! Obraz se teď každou vteřinu mění a najednou si všímám, jak se horní část disku barví do žluta, zatímco jeho spodek zůstává červený. Fascinující podívaná – a stále se vyvíjí, pokračuje! Žlutá se v několika záblescích mění na zelenožlutou – a zelenou! Mačkám spoušť jako o závod a spoléhám na to, že se fotoaparát z mého nadšení nezblázní a že všechny snímky správně uloží!

Slunce opět dávno barví okolní krajinu do hřejivého zlatooranžového odstínu a já se teprve pomalu vzpamatovávám z jedinečného zážitku. Samotný zelený záblesk byl možná slabší, než ty předchozí, ale podobné hrátky atmosférické optiky s tvarem a rozvrstvením barev slunečního disku jsem nikdy předtím neviděl.

Pomyslnou korunu mému nadšení při pozdějším prohlížení nasnímané ranní scény pak doma nasadila Eva. Sledujíce se zaujetím proměny na slunečním disku lakonicky pronesla: „Jééé, plesnivý sluníčko…!“

Člověk si to ale musí umět správně vyložit… Ó díky za inspiraci, pane Verne!

Napotřetí to zpočátku nevypadalo příliš nadějně. Říkal jsem si ale, že budu trpělivý a vytrvám (objektiv 400mm f/5,6):

 

Vlastní východ Slunce nad Bukovou horou nebyl vůbec patrný, pohltila ho hustá inverzní mlha, jejíž rozhraní se tentokrát líně vlnilo až těsně nad obzorovou linií. Už jsem skoro rezignoval. Fotil jsem jen ze setrvačnosti a hlavně s vědomím toho, že letošní zimní příležitost mně právě utíká mezi prsty. Pak jsem ale postřehl jakousi změnu v zabarvení svítání, zprvu jen velmi nepatrnou:

 

Další série snímků o pár vteřin později už ale zaznamená zelený záblesk ze Žďárských vrchů, z místa situovaného asi sto metrů severně od bývalého kravína ve Vlachovicích u Nového Města na Moravě, zcela jasně! 

 
 

Terapie mlhou

Když vládne jasné, slunečné počasí, v zimě „azuro, prašan a modrý extra (lyžařský vosk)“ a v létě „slunečno, sucho a lehká obuv“, bývá krajina plná nádherných výhledů a nadšených turistů. Po pěti až sedmi dnech pak začínám toužit po přepychové, husté mlze, která na mě působí mnohdy docela terapeuticky.

Není to nepodobné terapii tmou. Tok informací z našich smyslů je v husté mlze také silně omezen. Můžeme se proto soustředit na vjemy, které nám jindy, za krásného slunečného počasí, zcela unikají. Aby takové toulání bylo skutečně příjemné a nepřepadal nás strach z přílišného zakufrování, je dobré pohybovat se v alespoň přibližně známém prostoru. Pak můžeme přepokládat, že když se odchýlíme od vytyčeného směru, narazíme například na hradbu lesa, kterou i za velmi nízké viditelnosti spolehlivě vytušíme nejpozději na vzdálenost řádově desítek metrů. Nebo se dostaneme do úvozu cesty, jejíž směr nás vrátí do plánovaného koridoru. Velmi snadno se můžeme držet linie hřebenů, stačí jen kontrolovat, kam se svažuje terén. Nikoho nepotkáváme, všude kolem nás je klid, a když po hodince či dvou dorazíme k zamýšlenému cíli, možná zjistíme, jak dobře jsme si při té cestě doprovázené jednoduchými myšlenkami, nerozptýlenými žádnými dramaticky působícími rozhledy a výhledy, odpočali.

Přesto mnohdy vyrážím do husté mlhy s úplně jiným a kupodivu velmi jasným záměrem. Snažím se potkat Brockenský přízrak. Tento působivý a vzácný optický fenomén, takzvaná gloriola, je pojmenován podle žulové kopulovité hory Brocken, vévodící ve středním Německu se nacházejícímu pohoří Harz.

Spatřit ho ale můžeme i u nás, v Českomoravské vrchovině. Podmínky, které nám silně v podobném pátrání napomáhají, se ovšem schází jen málokdy: Nejlepší je hustá mlha, jejíž horní hranice je co nejostřeji definovaná, nad mlhou pak jasná obloha, bez vysoké oblačnosti, slunce ve vhodné výšce a příznivém azimutu nad obzorem a nakonec nejlépe vysoký skalní masiv, který z mlhy částečně vystupuje. Ve Žďárských vrších je míst dobrých pro dostaveníčko s Brockenským strašidlem hned několik, namátkově třeba Devět skal, Malinská skála, Pasecká skála, Prosička. Ještě lépe mohou posloužit vysoké rozhledny, ale mně se přírodní „podstavec“ líbí daleko víc. Stačí šplhat nahoru a doufat, že se dostaneme nad mlžnou pokličku. Na stránkách Českého hydrometeorologického ústavu můžeme podle údajů o teplotě a relativní vlhkosti, naměřených v nám blízkých stanicích, sledovat, kde se horní hranice nízké oblačnosti zhruba nachází a podle této informace si pak můžeme zvolit, kam vyrazíme. V dobách, kdy panují příhodné podmínky, bývá situace poměrně stabilní a pak máme slušnou šanci gloriolu spatřit. Šanci, ale zdaleka ne jistotu. Zkrátka, dále potřebujeme i pořádný kus pozorovatelského štěstí, spojeného se serendipitou, tedy se schopností Brockenský přízrak očekávat. Musíme se totiž pozorně dívat správným směrem, tam, kam vrháme stín. Ten se musí promítat na mlžnou stěnu, nejlépe seshora, ale někdy i z boku, přičemž slunce svítí vždy z protilehlé strany. Zejména poutavý je úkaz tehdy, když se slunce opírá do našich zad a gloriola se objeví přímo ve směru stínu před námi, jako by na nás kdesi v neurčité blízkosti čekala. Přesnou vzdálenost není možné odhadnout; přízrak si od nás neustále drží jistou stejnou "bezpečnou" vzdálenost. Vysvětlení tohoto krásného optického fenoménu atmosférické optiky je sice zdánlivě prozaické, ale zdaleka ne jednoduché: Na vodních kapičkách se souhrou hned několika fyzikálních jevů, jejichž přesný popis je poněkud vyčerpávající, nudný a dodnes navíc není zcela úplný, vytvoří okolo stínu vrženého do mlhy duhový kruh. A pořád zde je něco, čemu se lze divit a po čem můžeme pátrat... 

K tomu všemu dlužno dodat, že za těchto přísně kontrolovaných podmínek jsem doposud pozorovatelské štěstí v tomhle ohledu neměl a ještě jsem gloriolu zřetelně nespatřil. Jenom jednou jsem zahlédl jakýsi její náznak, ale ten byl zřejmě silně podpořený mou fantazií a možná i šálkem grogu z termosky, neboť později na snímku, zachyceném jedním z prvních digitálních fotoaparátů, jsem v pořádné dávce digitálního barevného šumu už nic zřetelného neuviděl.

O to větší radost mně ovšem přinesla fotografie z Francie, kterou mi poslala Helena nedlouho poté, co jsme se spolu bavili o krásách atmosférické optiky.

Fotografovala Helena Bestová, 22. 11. 2013, 10:50. Nádherná gloriola zachycená na ostrém skalním hřebenu asi 300 metrů JV od Puy Mary v sopečném pohoří Cantal v centrální Francii. S Helenou a s jejím kolegou Honzou jsem se seznámil před pár lety a pak jsme v rámci expedice prošli pár mokřadů při putování za mikroskopickými řasami, nesoucími příznačné jméno hvězdulky.

Published on  July 17th, 2019

© 2019 - bloumani.cz
get-simple.info