česky english guestbook guestbook

- rok 1000 našeho letopočtu -

Hua Rong se poslední dobou velmi změnil. Možná se na jeho duševním zdraví nepříznivě podepsal požár, který se mu jen taktak podařilo uhasit.

Byl proslulý svým uměním výborně vládnout kopím, lukem a šípy. Místo fyzického cvičení, jemuž se dřív tak rád a pravidelně věnoval, chodil nyní už pět týdnů se zasněným pohledem a neustále cosi tajemného a pro ostatní naprosto nesrozumitelného kutil. Rozemílal a opět mísil jakýsi šedočerný prášek, z lehkých materiálů vyráběl trubice a k nim pak něco zvenku pečlivě připevňoval. Později během dne pak sám odcházel mimo obydlí a vracel se až pozdě večer. Někdy bylo slyšet hluboké rány a za soumraku se pak několika lidem zdálo, že viděli na obloze nevysvětlitelné světelné stopy, které ovšem rychle zanikaly a nebylo možné je nijak dále zkoumat.

Jeho blízký přítel Wu Yong už té nejistoty měl dost. Rozhodl se, že za Hua Rongem zajde a na jeho podivínské podnikání se podívá hezky zblízka. Zašel za ním později odpoledne a zastihl ho v plné práci nad něčím, co nikdy předtím neviděl. Předmět, kterému Hua Rong věnoval veškerou pozornost, připomínal ze všeho nejvíc dlouhý tlustý šíp, jehož tělo tvořila trubka. Na jejím konci byly nalepené tři nezvykle velké letky.

„Tak pojď dál, když už jsi tady, už to mám skoro hotové.“

„Co máš skoro hotové?“

Hua Rong se na Wu Younga zprvu nechápavě podíval a pak se rozesmál: „Při té nehodě u nás jsem si všiml něčeho velice zajímavého, musel jsem to ověřit. Promiň, že jsem se Ti nevěnoval,“ dodal omluvně.

„A co Tě vlastně napadlo, že jsi se choval tak nevrle a umanutě?“

Hua Rong se opět pousmál a hned vzápětí zvážněl: „Počkej ještě asi hodinu – a pak to všechno sám uvidíš!“

Wu Young neochotně zkrotil svoji zvědavost a trochu podezřívavě se kolem rozhlédl. Zdálo se, že ho ten pohled uklidnil. Smyslu věcí, jimiž byl obklopen, sice příliš nerozuměl, ale přesto v nich cítil spíš řád a nikoliv dílo šílence...

Mezitím se setmělo. Hua Rong všechno naložil na těžký pevný vozík a v doprovodu Wu Yonga vyjel i s nákladem ven. Zamířili k prázdnému nezarostlému prostoru, vzdálenému od posledních domů jen asi dva tisíce kroků. Šli svižně i s kodrcajícím vozíkem a zanedlouho byli na místě. Wu Young si překvapeně uvědomil, že plácek už je pro nějaký účel upravený a v jasném svitu měsíce dokonce zaznamenal dlouhou bambusovou tyčku pevně a kolmo vetknutou do země. K čemu tohle asi může být...?

Hua Rong se zastavil přímo u tyčky, a pak se zahleděl kamsi vysoko nad sebe. Hlavou mu rychle proběhly události, které těsně předcházely jeho současnému usilovnému činění. Znovu si promítl okamžik, kdy mu ze stolu spadlo válcové dřevěné pouzdro s hořlavým prachem, které se pádem otevřelo a nešťastně zakutálelo až do těsné blízkosti otevřeného ohniště. Reagoval velice rychle. Včas od stolu strhnul syna i ženu a uskočil až ke vzdálenější zdi. Nic víc udělat nemohl. A těsně předtím, než se místnost naplnila dusivým kouřem protkaným žhavými jiskrami, hlasitým sykotem a následným dutým výbuchem, uviděl jako ve zpomaleném snu něco zvláštního, co je pravděpodobně uchránilo od daleko větší pohromy. Z ústí schránky s prachem vyrazil dlouhý světlý plamen, který záhadně jakoby odrazil hořící nálož pryč od nich směrem ke vstupním dveřím. Ty pak výbuch vyrazil, ale jinak se nikomu nic vážného nestalo; kromě toho, že všichni společně málem přišli o dům nad hlavou. Hua Rong si promítal tyto chvíle v mysli už mnohokrát. Co odhodilo hořící prach do opačného konce místnosti? Teď už ví…

Wu Yong si ulehčeně oddechl, když se jeho přítel konečně znovu pohnul. „Už jsem myslel, žes tam zkameněl. Proč tady vlastně jsme?“

„Dočkej času!“

Hua Rong vytáhl z vozíku dlouhý a lehký bambusový prut a přivázal ho pečlivě a pevně k zářezu na té silné okřídlené trubce. Vyložil zbytek nákladu a obrátil vozík vzhůru nohama, aby se na něj mohl postavit. Vzal podivnou svázanou sestavu a opatrně ji zasunul do bambusové roury, jejíž spodní konec byl pevně zahrabaný v zemi.

Seskočil z vozíku, odtáhl ho dvacet kroků daleko, překlopil na bok a pak zavelel: „Pojď sem, lehni si za vozík a nech mně vedle sebe místo!“

Wu Yong moudře usoudil, že bude lepší na nic se tentokrát neptat, a rychle přešel do vytyčeného prostoru. Hua Rong se sklonil ke svému podivnému zařízení a začal cosi sypat od jeho paty směrem k nim. Na chvíli se sehnul až k zemi a jeho obličej osvítil jasný prskající plamínek, který se pomalu roztančil po prachové cestičce. Rychle se zvedl a přeběhl za vozík. „Opatrně se dívej, ale nevystrkuj moc hlavu!“

Chvílemi se zdálo, že hořící stopa uhasíná a nic zvláštního se dít nebude. Oheň se ale znovu rozhořel, aby nakonec vklouzl pod Rongovu konstrukci. Oba muži instinktivně zatajili dech. Vzápětí se kolem nich rozlila oranžová záře a Wu Yong vytřeštil oči.

Vedena neznámou silou, zvedla se ta silná roura ze země, podpírána sloupem kouře a plamenem, a vznesla se za prskajícího sykotu do výše, kam nedoletěl žádný šíp…

Hua Rong se napřímil s blaženým pocitem vynálezce, ruce zaťaté v pěst zvedl vítězně nad hlavu, nadšeně objal užaslého Wu Yonga, zatleskal a začal se při postupném návratu ke své přirozenosti pomalu pohupovat v rytmu tance radosti.

 

- o tisíc let později; 20. leden 2014, 10 hodin UTC -

Prázdným mrazivým prostorem klidně plul líně rotující šedý kvádr, z něhož vybíhala dvě dlouhá leskle modravá křídla a parabolický talíř. Zařízení, které evidentně nevytvořila Matka příroda, bylo od posledního rádiového kontaktu uskutečněného 8. června 2011 na první pohled zdánlivě mrtvé.

Bylo už totiž poměrně staré. Zemi opustilo 2. března 2004, mělo za sebou přibližně 6 miliard kilometrů dlouhou komplikovanou pouť třikrát upravenou gravitací Země a jednou Marsu a čekalo ho ještě rande s kometou Čurjumov‑Gerasimenko.

Navzdory délce letu a přes zdánlivý vnější klid proto uvnitř velice čile pracovaly tisíce tranzistorů časovacích obvodů spící řídící jednotky, které v průběhu jednatřicetiměsíční hibernace změnily svůj pracovní stav víc než biliónkrát. Poslední změna, která nastala během krátkého tiku trvajícího méně než miliontinu vteřiny, se přičetla k předešlé hodnotě časovače elektronického budíku a ten konečně dosáhl naprogramované hodnoty.

Milióny dalších tranzistorů začal protékat proud a četná chapadla řídícího počítače začala pečlivě a velmi citlivě ohmatávat všechny obvody stále ještě v polospánku se nacházejícího satelitu Rosetta. Senzory vyhodnocující polohu hvězd se nahřály, aby mohly zpracovávat nasnímané obrazy a stabilizační spin držící kurs v rámci hibernace se zpomalil. Křídla solárních panelů se natočila ke vzdálenému Slunci jako krovky nestvůrného rozmrzajícího brouka ve snaze zachytit alespoň nepatrnou stopu tepla. Rychlost otáčení se dále postupně snižovala a hvězdné navaděče konečně vyhodnotily polohu hvězdného plavidla. Když takto všechny základní funkce satelitu ožily, Rosetta se natočila k Zemi, kam nasměrovala svoji anténu.

Šest hodin po probuzení všechny potřebné shromážděné informace další blok zakódoval a vtisknul do rádiového signálu, který se vydal na necelých 700 miliónů kilometrů dlouhou přímou pouť.

Bude mu trvat přes půl hodiny, než dorazí k Zemi, dychtivě naslouchající tím nejcitlivějším zařízením, které má k dispozici…


- 20. leden 2014, 18:18 hodin UTC -

Velká místnost řídícího střediska byla naplněna postupně houstnoucím tichem. Napjaté očekávání rušily jen tiché ventilátory počítačů a jemné poklepávání propisovací tužkou do psacího bloku, který silně kontrastoval s digitální technikou rozmístěnou všude kolem. Oči všech přítomných byly upřeny na zdánlivě velice nudný obrázek, který se pro jistotu opakoval hned na několika monitorech. Vypadal asi jako zelený plochý kopeček porostlý vysokou trávou a v pravidelných intervalech se překresloval. Nezasvěcený pozorovatel by nejspíš usoudil, že podobné zařízení může úspěšně sloužit jedině k navození hypnotického stavu – jenže by ovšem nesměl cítit to zřetelné všudypřítomné napětí.

Velice jemná změna, něco jako nepatrně vyšší stéblo trávy, které náhle vyrostlo na ostře sledovaném pahrbku, nejprve zastavila nervózní ruku s propiskou ve strnulé pozici těsně nad blokem. Oči všech se doslova vpily do monitorů, protože při dalším překreslení stéblo o něco povyrostlo a na kopečku se dokonce objevila zřetelná špička. Mladý operátor konečně upustil propisku, několika pohyby počítačové myši přesně doladil frekvenci přijímacího zařízení a dekodér vyplivl na obrazovky několik prvních znaků. Znal je nazpaměť, v duchu si je na obrazovku kreslil mnohokrát.

Nadšeně se napřímil s blaženým pocitem korunujícím úspěšnou fázi tohoto ojedinělého podniku lidstva, ruce zaťaté v pěst zvedl vítězně nad hlavu, nadšeně objal nejbližšího kolegu, zatleskal a začal se při postupném návratu ke své přirozenosti pomalu pohupovat v rytmu tance atavisticky vyjadřujícím radost…

Kdyby v tuto chvíli mohl Hua Rong nahlédnout do místnosti, určitě by mnohému nerozuměl. Neuvědomoval by si, že právě ten princip, který úspěšně vyzkoušel, umožnil Rosettě vydat se na tak obtížnou misi. Pochopil by ale velmi dobře, že těm lidem se podařilo něco velkého.

Bylo to vepsáno v jejich pohybech. Narozdíl od ostatního, ty se totiž vůbec ničím nelišily od tance radosti starého tisíc let, který kdysi tančil Hua Rong.

 

- 12. listopad 2014, odpoledne a večer -

Scéna připomínala nekonečně zpomalený film. Po třech neuvěřitelně plavných, pomalých a vysokých skocích se modravě lesklá a na první pohled letu naprosto nezpůsobilá neforemná krabice snesla do zastíněné skalnaté brázdy a její pavoukovité nohy dlouze a neohrabaně trčely v neznámém prostoru. Přistání modulu Philae na kometě, k níž ho donesla mateřská sonda Rosetta, se souhrou nešťastných okolností a působením vysoké míry rizika příliš nepovedlo. Elektronické obvody, které řídily a vyhodnocovaly chování modulu, ale zůstaly plně funkční, a vyslaly k Zemi zprávu svědčící o tom, že jedna z dosud nejnáročnějších misí naplánovaných člověkem byla z velké části úspěšně splněna.

Moje myšlenky, které se ještě upínaly kamsi hluboko do vesmírného chladného klidu, přerušila servírka, nesoucí kouřící a vonící jídlo. Úplně jsem se zapomněl najíst! Právě když jsem nedočkavě zabodl vidličku do prvního sousta, ozval se hlasitý křik a jásot. Podíval jsem se kolem sebe. Lokál byl téměř plný. Na velké televizní obrazovce ve zpomaleném záběru nádherného dalekého kopu plachtil míč, který se těsně před brankovou čárou plavně odrazil a ladnou křivkou dopadl do sítě za brankářova záda.

Mužstvu Země, které se před chvílí triumfálně trefilo na kometu Čurjumov‑Gerasimenko, zde ale nikdo netleskal...

<< zpět na seznam povídek

Published on  March 9th, 2018

© 2019 - bloumani.cz
get-simple.info