Tipy na výlety < bloumani.cz

Žďárské vrchy byly vyhlášeny chráněnou krajinnou oblastí v roce 1970. S velkým uspokojením jsem už před mnoha lety zjistil, že je se svou rozlohou 709 čtverečních kilometrů znatelně větší než kousek země omývané oceánem, na němž nedobrovolně přistála pětice hrdinů z Verneova románu Tajuplný ostrov. Byl jsem nadšen. Když bylo možné nalézt a rozkrýt tolik zajímavých a užitečných tajemství na Lincolnově ostrově, bylo téměř jisté, že ve zdejší pestré mozaikovité vysočinské krajině kolem mě se jich skrývá ještě víc!

Procházky vesmírem

S postupující dobou by se mohlo zdát, že podobná úvaha byla jen prvotní a nedospělá, ale čas mi naopak dává stále víc a víc za pravdu. Uvědomuji si najednou, že není možné stihnout navštívit všechna zajímavá místa ani v krajině Žďárských vrchů, která nás bezprostředně obklopuje!

Nás budou nejvíc zajímat místa, která stojí za návštěvu nejen sama o sobě, ale ještě navíc poskytují dobré výchozí podmínky k dalekým toulkám do vesmíru a k návštěvám těch nejkrásnějších mikroskopických světů.

Výlety s binokulárem, zaměřené do vesmírných krajin, je logicko vzato dobré podnikat pod čistou a tmavou, co nejméně světelně kontaminovanou noční oblohou. Čisté a tmavé by měly být především jižní partie nebeské klenby, nejlépe celý její sektor od jihovýchodu po jihozápad. Tam objekty, které nás zajímají, vrcholí a poskytují nám tím nejlepší podmínky pro jejich pozorování. Odhalování míst, nabízejících takové možnosti, není při pečlivém čtení map obtížné. Běžně dostupné jsou i mapy s terénními podklady, barevně znázorňující přímo intenzitu světelného znečištění. Každý rok jsou aktualizované a docela dobře odpovídají skutečnosti.

Obecným pravidlem je hledat svá východiště k toulkám noční oblohou v místech vzdálených od větších měst. Rozsáhlá, intenzivně svítící území by se měla nacházet nejlépe severním směrem od nás. Na první pohled vypadá podobná podmínka velmi přísně, ale o to větší radost nám potom přinese nalezení a návštěva takových městskými světly nepříliš dotčených míst. Nakonec zjistíme, že podobných „pozorovatelen“ je nejen v naší krajině dostatek a dále rozepsaný seznam proto berte jen jako pár ověřených příkladů, čím se při pátrání řídit.
Začneme-li hledat nejprve v západních partiích Žďárských vrchů, zaměřme se na místa s tmavou oblohou v okolí Radostína a jižně od Račína. Světelným znečištěním jen velmi málo zasaženou noční oblohu nalezneme na loukách v okolí jižně od Vortové, směrem ke Kamennému vrchu. Pěknými pohledy na noční oblohu nás obdaří i jižní okolí Herálce. Pod dostatečně čistou hvězdnou oblohou zde budeme procházet celé široce rozevřené údolí Svratky; rušit nás můžou hlavně roztroušená světla veřejného osvětlení nebo místních obydlí, jimž se lze při troše plánování vyhnout. Dostáváme se pomyslně až do okolí Pusté Rybné, nebo Březin, kde jsou noční výhledy nahoru překrásné; podobně je tomu dále k východu u velmi málo frekventované silničky mezi kopci Zámečníkův a Strom, vedoucí do Spělkova, nebo na jihovýchodním úbočí Frantova kopce u Daňkovic; tam nás v noci vyruší jen nepříliš často projíždějící auta. Můžeme postát kdekoliv na volném místě severozápadně od Jimramova a jihovýchodně od Míchova. Kamenice půl kilometru jihovýchodně od Roženeckých Pasek je dalším z velmi pěkných nočních zastavení. Světly nerušená krajina je rozprostřena kolem lesní silničky mezi Kadovem a Herálcem; můžeme vyjít na Křivý javor, v jehož vrcholových partiích jsou paseky a zastavit se určitě můžeme na louce u Blatek, Fryšava je zde totiž poměrně dobře odstíněná pásem lesa. Na hřebenu mezi Vlachovicemi a Skleným se pak trefíme ještě poměrně čistým jižným obzorem takřka přesně mezi Nové Město na Moravě a Žďár nad Sázavou. Vyšší nadmořská výška je u vybraných míst velkou výhodou, protože mnohdy pozorujeme nad pásmem, v němž se tvoří mlhy.

Výlety do mikroskopických světů

Vyhledávání pro změnu jiným způsobem čistých míst se nevyhneme ani při putování do světů mikroskopických. Tentokrát nám půjde o nalézání čistých vod. To by nás ale nemělo znepokojovat; návštěva krajin vyhovujících těmto kritériím nás svým půvabným klidem vždy uspokojí a dobře „nabije“. Potkáváme zde daleko méně lidí, než v terénu hustě protkaným sítí turistických značek.

Nejprve se podíváme opět do západní části Žďárských vrchů a naše mapování začneme od jihu. Kdysi dávno jsme strávili dobrodružných čtrnáct dní v chatě Mladých přírodovědců mezi rybníky Matějovským a Babínem. Samozřejmě jsem tehdy vůbec netušil, jak rád se sem budu vracet! Můžeme se vydat zdejší naučnou stezkou, procházející kolem jednoho z pramenů Oslavy a okolních mokřadů a rašelinišť vlastně ty nejpůvodnější partie Žďárských vrchů. Důležitou součástí naší výbavy by měly být nádobky, do nichž si velmi opatrně nabereme vzorky. Vhodný postup je popsaný dále v příloze knížky. Pokud máme něco jako přenosný školní mikroskop, můžeme si vzorky prohlédnout hned, nebo se naopak necháme překvapit a podíváme se na ně až po návratu z výletu. Spojení lesů, rašelinišť, rybníků a mokřadů v krajině, která je v těchto místech jen minimálně vystavena zemědělské zátěži, vytváří výborné podmínky pro růst mikroskopických rostlin, které spatřit je jednoduše doslova nádherné! Potom se můžeme jindy přesunout severněji k Velkému Dářku a k Radostínu. Některé části tohoto území reálně připomínají tajgu a pobyt zde přináší zvláštní druh uvolnění, snad i díky vzhledu a složení okolní krajiny. Přístup do národních přírodních rezervací nám opět zprostředkuje naučná stezka. O něco málo jižněji ovšem dojdeme příjemnou procházkou od Dářka po červené značce k Fejtovskému rybníku, jehož břehy už nepodléhají přísnému chráněnému režimu – a právě zde, v jeho severním cípu, jsme s mými kolegy algology, kteří toto místo vytipovali, nalezli velmi krásné exempláře mikroskopických rostlin, po nichž jsme pátrali! Nakonec, o něco málo později, pomohla serendipita mé ženě nalézt krásné mikroskopické zelené hvězdičky u jihozápadního pobřeží Sykovce.

Velkolepými vstupními branami do mikroskopických světů jsou další mnohá zdejší maloplošná chráněná území, namátkou – opět postupně od západu – Ranská jezírka, Řeka, Pod Kamenným vrchem, Zlámanec, Volákův kopec, Olšina u Skleného, Pernovka. Jejich informační tabule svými botanickými popisy až do mikroskopických světů nedosahují, není na nich tolik prostoru. A tak pro nás běžná a zažitá měřítka, v nichž vnímáme naši drobnou vzácnou orchidej, prstnatec májový, neopouští. Fascinující mikroskopické rostlinky, vývojové předchůdkyně vyšších rostlin, na nich zůstávají zcela utajené...

Velmi často přicházíme na to, že i cesta sama o sobě za něčím konkrétním je obecně nebývale inspirujícím počinem. Zavádí nás do koutů předem neznámých, kde často jakoby mimoděk objevíme něco nečekaného, zastiňujícího aspektem zajímavosti a estetického působení i mnohem zdánlivě „větší cesty“. A takovými námi dosud neobjevenými zákoutími jsou Žďárské vrchy obdařeny zcela mimořádně!

Jen tak se projít...

Turisticky atraktivní oblasti jsou u nás většinou protkány osnovou značených tras. Nikde jinde jsme se dosud při našich cestách s tak dokonalým až přepychovým značením nesetkali. A možná právě proto člověk někdy zatouží z ruchu na nich občas panujícího – byť působeného většinou podobně naladěnýni soukmenovci – uniknout; a když se pak vymaní z vábení jistoty ověřeného terénu, možná s překvapením zjistí, kolik dalších zajímavých míst zde objeví. Náměty na výlety v tomto duchu, které zde popisuji, jsou ovšem jenom namátkové a vybrané tak, aby jich bylo symbolicky dvacet z poslední doby. Nejsou omezeny pouze na Žďárské vrchy; některé zahrnují místa, z nichž se můžeme zpátky k nám podívat a vnímat tak naše obvyklé rozhledy „z druhého konce“ našeho dohledu. Týkají se také cest, které někdy skrývají jistá – snad i lákavá – rizika občasného malého zakufrování. Stručný vzorek výčtu má být hlavně inspirací, proto přesné itineráře zvláště u těch kratších výletů neuvádím. Má to i svoje velmi praktické důvody. Některé stezky v turisticky méně vytěžovaných oblastech jsou na pokraji zániku, protože jsou neudržované. Dokonce by se dalo říct, že v mimosezónních obdobích jsou prakticky neviditelné. V takových případech pak máme výjimečně povolené použití navigačních prostředků odvozených z kosmických technologií...

Bloumání s obrázky:

Bloumání s popisem:

1. Krásné – Buchtův kopec – Vysoký kopec – Krásné; 11 km, převýšení 420 m. Nádherná vycházka dynamickou krajinou rozřezanou řekou Svratkou. Z Krásného vyrazíme jihozápadním směrem po zelené značce. Na severozápadně orientovaném vrcholovém úbočí Buchtova kopce les místy připomíná nižší zalesněné partie Hrubého Jeseníku. Na jeho vrchol vyjdeme po 3,2 km chůze a po zdolání na zdejší krajinu velmi solidního převýšení 272 m. Buchtův kopec má prominenci 124 m, po Devíti skalách hned druhou nejvyšší v rámci Žďárských vrchů; nejbližší vyšší místo je až na východním úbočí Křoviny, pod jejím vrcholem. Dále zamíříme kousek po zelené zpět severozápadně a přejdeme po cyklostezce 4338 pod Vysoký kopec. Na něj se dá vyjít několika způsoby, stačí se držet směru vzhůru. Pěkná cesta vede v serpentině po jeho východním úbočí, ale dá se jít i instinktivně přímo nahoru, vrchol je blízko. Přestože je zalesněný, je krásný a důstojně, jasně a výrazně definovaný – Vysoký kopec opravdu dělá čest svému jménu! Jakmile zjistíme, že už není kam stoupat, jsme nahoře! Za námi je zde po ztrátě 83 výškových metrů stoupání 74 m a vzdálenost 2,5 km. Sestoupíme a vrátíme se na cyklostezku 4338 a přibližně severním směrem urazíme 3 km. Pak odbočíme východně po lehce zvlněné žluté a po dalších 2 km se vrátíme zpět do Krásného.
2. Borač – Sýkoř – Nedvědice; 17 km, stoupání 750 m, klesání 700 m. Toulky unikátní krajinou, která jako jediná na Vysočině splňuje parametry hornatiny. Doporučuji dopravit se do Borače vlakem. Vyjdeme východním směrem po zelené a jednou z nejstrmějších vysočinských cest vystoupáme k rozcestníku se žlutou, po níž se dostaneme na blízký vrchol Veselského chlumu. Zde za sebou máme po 2,2 km namáhavé chůze už převýšení 296 m. Až se pokocháme nádherným výhledem, na jehož hloubce věky pracovala řeka Svratka, pokračujeme 2,5 km po žluté severně do Ochozu u Tišnova. Z pracně získaných výškových metrů při tomto klesání zpátky ukrojíme hned 139. Je dobré mít s sebou dostatečnou dávku pití i jídla, při našem posledním výletě zde byly obchody zavřené, či spíše zaniklé. Z Ochozu jdeme dál severně po žluté necelý kilometr a až projdeme pod cestu křižujícím elektrickým vedením, odbočíme buď po loukách nebo o sto metrů dále lesní cestou východně a tento směr nás dovede až na Cimrmanovu plahočinu. Necháme se jí dovést k hájovně pod vrcholem, uplahočíme 2,6 km a vystoupáme 217 m. U hájovny odbočíme po asfaltové silničce vedoucí severovýchodně a nahoru k sýkořskému televiznímu vysílači. Jedinou vstupenkou k jeho návštěvě je zdolání závěrečných 650 m do dálky a 65 m do výšky. Vrchol Sýkoře, nacházející se v nadmořské výšce 702 m, je asi o 70 m dál severně od věže mezi vrcholovými skalisky. Stojí za návštěvu. Pravděpodobně zde kdysi na lyžích stanul i Jára Cimrmana a neobyčejné kouzlo výstupu ho prostřednictvím místní sýkořské múzy přivedlo k napsání dramatu Dobytí severního pólu. Až se dostatečně potěšíme představou, jak divoce se při přechodu přes zemský pól mění azimut – aspoň desetkrát (důležité!) si ověříme, že kráčíme-li k severnímu pólu, potažmo k vrcholovému bodu Sýkoře, míříme na sever, ale jakmile dosáhneme samotného pólu, ať děláme, co děláme, přestože se zuby nehty držíme původního směru, jdeme náhle na jih – sestoupíme zpátky na žlutou značku a vydáme se příjemným a dlouhým sestupem do Skorotic, kde po 5,1 km chůze a 309 m klesání odbočíme na západním směrem vedoucí modrou do Nedvědice. Čekají nás krásné výhledy a náročnější úsek nejprve přes skalní výchozy a pak skalnatým terénem, kde je dobré dbát zvýšené pozornosti. Zde nejprve vystoupáme 83 m, pak sestoupíme o 193 m a po 2,3 km se už konečně můžeme posadit na nádražní lavičku a ulevit nohám. Rozhodně si to zaslouží...
3. Daňkovice – Líšná – Líšenský Dvůr – Bohdalec – Štarkov – Jimramovské Paseky - Daňkovice; 12 km, převýšení 480 m. Z Daňkovic po cyklostezce 4338 na Líšnou a Líšenský Dvůr, pak po zelené na Bohdalec, z Bohdalce zpět a odbočit na modrou na Štarkov. Ze Štarkova po strmém klesání odbočit z modré na červenou a přes Jimramovské Paseky zpět do Daňkovic.
4. Jimramov – Prosíčka – Javorek – Jimramov; 8 km, převýšení 350 m. Klasický okruh s pěkným výhledem z Prosíčky. Z Jimramova po modré na Prosíčku a dále do Javorku, zpátky po cyklostezce 4339 a později i po červené do Jimramova.
5. Zalíbené – Kamenný vrch – pramen Sázavy – Vortová – Zalíbené; aneb komfortní bloudění s GPS a s nedokonalými mapovými podklady, 17 km plus nějaké to blouděníčko, převýšení 305 m. Ze Zalíbeného se vydáme po zelené jihovýchodně k Počernovskému mlýnu. Pokocháme se cestou krajinou, připomínající tajgu především v místech mokřadů prameništní oblasti Valčice situovaných jižně od cesty. Dále odbočíme po zelené jižně a dojdeme k rybníku výstižně pojmenovaného Malý Černý. Ocitneme se v krásném kusu lesa, kde se dá luxusně bloudit. Vsadíme zatím na jistotu a pokračujeme po zelené až k cyklostezce 4122, po níž se vydáme necelý kilometr východně. Zde už si můžeme říct, že vrchol Kamenného vrchu je od nás velmi přibližně jižním směrem a pokud s sebou máme GPS s dobrými mapovými podklady, pustíme se asi kilometr jižně po různě podivně se vinoucích cestách a jejich pouhých náznacích. Pak odbočíme jihovýchodně a stejným způsobem, to jest využíváním všeho připomínajícího cestu či spíš její zbytky, směle kráčíme dál a s jistou dávkou objevitelského štěstí se trefíme na jihozápadní úbočí Kamenného vrchu. Vyšplháme po něm nahoru a po chvíli hledání na zalesněném a protáhlém návrší nalezneme zcela nevýrazný vrcholový bod. Kamenný vrch se na první pohled jeví nepoužitelný jako rozhledové místo – toto zdání ale klame! Když z jeho zalesněného vrcholu poodejdeme k západnímu úbočí, najdeme hned několik průhledů – a zdaleka se nejedná pouze o rozhledové „klíčové dírky“ – jimiž za dobré dohlednosti snadno najdeme Melechov s jeho charakteristickou širokou, oblou a lehce zvlněnou obzorovou linií a za vynikající dohlednosti kousek od jeho severního úbočí by mohl být vidět i Velký Blaník, vzdálený skoro 80 km. Po přibližně hodinovém putování poměrně hustým lesem je to nezapomenutelně uvolňující a osvěžující pocit! Další kilometr od nás jihojihovýchodně je pramen Sázavy, který nezapomeneme navštívit, přestože najít ho není úplně snadné, pokud se nenecháme vést družicovým navigačním systémem. Cesta zpátky je už jednoduchá, když se dále vzdáme vábení šimravého pocitu lehkého bloudění: Sejdeme na asfaltku, vinoucí se kousek od nás, nejblíže asi 400 m západním směrem. Vedou k ní na tamější poměry velice komfortní cesty a nelze je minout. Po lesní silničce se potom vydáme zpátky severním směrem, z něhož asi po 600 m sejdeme a odchýlíme se nejprve západněji a po kilometru zpět severně, abychom už velmi snadným terénem a jasně viditelnými přímými cestami přes kraj romantických mokřadů kolem rybníku Zlámanec navštívili Vortovou, a po cyklostezce 4183 se pak vrátili do svého výchozího místa.
6. Vír – Chlum - na Horní les – Javorův kopec – Horní les – Rovečné – Malé Tresné – Vír; 17 km, převýšení 620 m. Z Víru, blízko od hladiny řeky Svratky, se po modré vydáme vzhůru na Chlum a dále na Javorův kopec. Odpočineme si při krásném výhledu a vyjdeme slušné stoupání na vrchol Horního lesa, stále po modré. Protože nám po slušném výstupu zbývá ještě mnoho sil, vyšplháme se pochopitelně na rozhlednu, skýtající jedny z nejlepších zdejších výhledů do všech směrů. Západním směrem spatříme blízké Žďárské vrchy z neobvyklé perspektivy – a když se nám potom podaří při pomalém rozhlížení uzavřít celý kruh, pak se za výjimečné dohlednosti pokocháme nádhernými a vzácnými rozhledovými lahůdkami. Rozhledy s neobvykle prostorovým vjemem nás uspokojí i v průměrně průhledné atmosféře; Horní les je výraznou krajinnou dominantou s velkou topografickou prominencí. Rozhledna nebývá přístupná v zimním období1. Jestliže se jindy vyšplháme nahoru v mírném vichru, může se nám tam pobyt nelíbit; rozhledová plošina je 38 m vysoko a ve větrných poryvech je její pohyb – občas navíc doprovázený rozpustilým zavrzáním ocelové konstrukce – zřetelně cítit. Po odpočinku se vrátíme asi půlkilometr zpátky a odbočíme východně po červené na Rovečné, pak vezmeme zavděk žlutou na silničce a v Malém Tresném odbočíme po zelené zpátky do Víru.
7. Blažkov, Havlina, Kyjov, Dědkovská hora, přechod Arnoleckých hor; vyplatí se zde popojet mezi jednotlivými výchozími místy autem, projít všechny vrcholy během jednoho delšího výletu mně nepřipadá příliš atraktivní. Takto si můžeme vyjít ze Sirákova na Blažkov a pokud jsou nám rozhledové podmínky trochu nakloněny, vychutnáme si pohledy severním a severozápadním směrem, ke kopcům, z nichž Arnolecké hory často vnímáme jako první zřetelné vyvýšené pásmo kopců ohraničujících obzor. Z vesnice Kyjov navštívíme stejnojmenný kopec s pěkným a místy poměrně ostrým skalnatým hřbetem, který je převážně zalesněný, a Dědkovskou horu. A nakonec, z Chroustova je to jen kousek na Havlinu, pod jejímž vrcholem s televizní věží je turistické odpočívadlo. Na něm je příjemné rozbalit si oběd a vytáhnout dalekohled. Když se zde pak pohodlně opřu, aby se mi přístroj nechvěl, v zorném poli defilují vrcholy Bílé skály i Třech smrků, z nichž Havlinu vídám často. Obraz v binokuláru se téměř neznatelně vlní, jak se ke mně přenáší různě teplými vrstvami vzduchu, ale je tak jasný, až se mi zdá, že bych si mohl i přes tu vzdálenost se Zorkou vzájemně zamávat. Budeme to muset někdy vyzkoušet...
8. Tišnov – Pasník – Tišnov, Tišnov – Květnice – Velká skála – Tišnov, Tišnov – Klucanina – Tišnov; krátké vycházky se slušným převýšením. Když směrem k Pasníku, nejvyššímu vrcholu Deblínské vrchoviny, vyjdeme z Předklášteří od hladiny Svratky, čeká nás zdolání celkově 330 výškových metrů, ale výhled z východního úbočí cílového vrcholu nám bude chladivou odměnou. Můžeme nahoru také vyjít po značených cestách z Dolních Louček. Severní úbočí Pasníku je velmi strmé a místy skalnaté. Řeka Loučka zde zapůsobila jako důkladný a trpělivý sochař, i když v místní části Mezihoří v hlubokém romantickém údolí pod Pasníkem působí poměrně nevinným a klidným dojmem.
9. Štěpánovice – Borač – Křivoš – Babylón – Borač; 9 km, stoupání 370 m, klesání 350 m. Pěkná vycházka „kousek od železniční tratě“ za rozhlednami, k níž nás nejlépe dopraví vlak.
10. Lelekovice – Babí lom – U Jelínka – Pod Babou – Lelekovice; 9 km, převýšení 350 m. Krátký výlet, jehož cílem je Babí lom, severojižním směrem orientovaný skalnatý bizarně rozeklaný hřeben, tvořený vztyčenými vrstvami velmi starého slepence, usazené hrubozrnné horniny složené ze stmelených valounů. Je dlouhý skoro 3 kilometry. Na jižním okraji je volně přístupná a hojně navštěvovaná rozhledna – a proč je navštěvována hojně nejlépe pochopíme, když se z ní podíváme! Babí lom svou romantikou přitahoval milovníky krajiny už v polovině 19. století. Stojí za to kompletně si projít celou jeho vrcholovou partii a nikam nespěchat. Skalnatý terén, po němž zde kráčíme, je nádhernou ukázkou dlouhého a složitého geologického vývoje. Když si o něm něco málo zjistíme, můžeme z Babího lomu číst jako z čítanky. Lidská časová měřítka zde mizí, jsou příliš nepatrná… Něco takového možná zní „příliš učebnicově a tedy i nudně“, ale jakmile se na zdejší tmavé letním sluncem vyhřáté skály posadíme, určitě zřetelně ucítíme, že není kámen jako kámen. Zvlášť když jsme u nás ve Žďárských vrších často obklopeni hlavně rulou...
11. Radostín – NS Velké Dářko po modré – rozcestí Pod Kopcem – Radostín; 5 km, převýšení 60 m. Krátká zimní vyjížďka na běžkách, prostředím připomínajícím tajgu, hlavně na hranici s NPR Dářko, která se nachází asi kilometr jižně od Radostína. Vyjedeme z Račína po naučné stezce a po modré a asi po 1,8 km, v místě, kde se značená trasa stáčí a pak dál rovně pokračuje k Velkému Dářku, odbočíme západně až severozápadně podél severní hranice NPR Dářko. Pohled na různě pokroucené borovice, mezi nimiž je vidět i borovici blatku, kterou jinde na Českomoravské vrchovině neuvidíme, na vtroušenou břízu s bílými kmeny prodlouženými soupeřením o místo na světle a na to celé ohraničené vyššími smrky podrostlými seversky působící keříčkovitou vegetací působí ojediněle uklidňujícím a tichým dojmem. Nespěchat a jen tak se potulovat...
12. Matějov – Matějovský rybník – Velký Babín – rozcestí U Křížku – Žďár nad Sázavou; 8 km, stoupání 80 m, klesání 85 m. Z Matějova po modré, anebo jak nás lyže ponesou, východně k Matějovskému rybníku a pak k Velkému Babínu. Střídání mokřadní krajiny se zakrslými břízami a borovicemi působí velmi klidným dojmem. Pokud se potřebujeme dostat do výchozího Matějova, na rozcestí U Křížku se otočíme zpátky.
13. Radostín – Borky – NPR Radostínské rašeliniště – Karlov – Radostín; 9 km, převýšení zanedbatelné. Když je slušná zima a hodně sněhu, dostaneme se i do míst, kde bychom se v létě beznadějně propadali mezi polštáře rašeliníku. Z Radostína se po naučné stezce vydáme směrem k Borkám a k NPR Radostínské rašeliniště. Po neznačené cestě můžeme na běžkách vyjet až k jeho severnímu cípu. Okolní porost, sníh a polštáře mechů tlumí hluk z blízké frekventované silnice a když se na chvíli zasníme, zimní krajina se zdánlivě spícími rašelinnými tůněmi a úsporným nešlechtěným lesním porostem nás přenese daleko na sever. Vrátíme se na asfaltovou silničku a dál směřujeme po NS Velké Dářko, nejprve jižním směrem asi 600 m a pak se stočíme východně. V tomto prostoru, hlavně směrem k nejsevernějšímu cípu Velkého Dářka, opět křižujeme les s charakterem tajgy. Člověk si to uvědomí nejlépe ve chvíli, kdy se opět vrátí do prostoru, v němž dominují uměle vysázené stromy. I v něm je krásně, ale prostředí působí jaksi jinak. Před Karlovem se otočíme zpět a do Radostína se vrátíme po pláních mezi silnicí a lesem.
14. Havlíčkova Borová – Podhorský rybník – Ranská jezírka – Ranský Babylon – Havlíčkova Borová; 12 km, převýšení 260 m. Z Havlíčkovy Borové severně po červené kolem Podhorského rybníka k Ranským jezírkům. Pak dále od rozcestí s modrou odbočující severozápadně po červené, severovýchodně asi 1 km. V záhybu cesty odbočíme lesním průsekem severozápadně směrem k vrcholu Ranského Babylónu. Pak pokračujeme ve směru průseku dál a asi po půlkilometru se dostaneme k holině na skalnatém svahu, za jasného počasí později odpoledne příjemně osluněném, z níž bývá neočekávaně volný výhled západními směry. Přejdeme do průseků směřujících zhruba západně, asi po 1,3 km se napojíme na modrou značku a po ní se stočíme jižně. Kolem Sajfertova buku se pak vydáme zpátky směrem k červené, po níž jsme přišli. Jdeme souběžně s cyklostezkou 4122, a vrátíme se do Havlíčkovy Borové. Někdy zde bývá v zimě dostatek sněhu, i když je Novoměstsko nezasněžené, a pak je velmi pěkné projet si tuto trasu i na lyžích.
15. Kameničky – Vojtěchův kopec (PR Volákův kopec) – Na Kopci – pramen Chrudimky - U Oběšeného – Peškův vrch – Kameničky; 11 km, převýšení 260 m. Jedna z mnoha možných vyjížděk po sněhových pláních, krajem Antonína Slavíčka, lákavá hlavně tehdy, kdy je sněhová pokrývka dostatečně zpevněná. Cestou necestou, jak nás lyže ponesou…
16. Ořechov – Kadolec – Svatá hora - Ořechov; 9 km, převýšení 240 m. Svatá hora v Křižanovské vrchovině tvoří u nás na Novoměstsku dominantní nápadně symetricky vystupující pahrbek na jižním viditelném horizontu. V těchto místech je obzor tvořen množstvím „anonymně“ působících vrchů a kopců, ale Svatá hora je svým tvarem nezaměnitelná. Do Ořechova se můžeme dopravit vlakem a naučná stezka nás snadno a zajímavě doprovodí až na její vrchol se známým křesťanským poutním místem. Kopec je velmi prominentní a kdyby byl odlesněný, skýtal by až neuvěřitelný kruhový rozhled. Z Ořechova se vydáme severně po naučné stezce směrem na Kadolec, pak dále po stezce a nakonec i po červené na vrchol Svaté hory. Potom zpátky po červené jižním směrem po západním úbočí Koní hory zpět do Ořechova.
17. Rožná – Věžná – Mariino loubí – Nedvědice; 9 km, stoupání 232 m, klesání 346 m. Výlet propojený s vlakovou dopravou. Na podzim je velmi barevný. Z Rožné po žluté až do Nedvědice, se zastávkou v Mariině loubí s ukázkovým výhledem na hrad Pernštejn v objetí hustě zalesněných kopců, obklopující tuto část výrazného údolí.
18. Naučná stezka Metodka, s výstupem na její vrchol; uzavřenou smyčku lze opustit a projít po žluté až na Kamenici a k Vlčímu kamenu. Nádherné a nenáročné bloumáníčko spojené s možností krásných a dalekých výhledů. Je dobré připravit se na ně předem, snímků existuje bezpočet. Pokud budeme zhruba vědět, kde se které pohraniční pohoří má na obzorové linii objevit, možná nám nebude přát počasí. Nenecháme se ale odradit. Les v PP Vlčí kámen tvoří harmonické společenství buků a smrků, připomínající původní vysočinské porosty a pobyt v něm působí jako balzám.
19. Naučná stezka Borovská, výhledy u Dědka a z Luckého vrchu, Žižkov; pohodové potoulání se na severovýchodní hraně Žďárských vrchů. Kopec Žižkov na sobě nese krásný, místy gotickým dojmem působící les, který bývá prakticky opuštěný.
20. Lísek – kopec Pletenice – Písečné – Sv. Michal Vítochov – Vítochov – Dalečín – Velké Janovice – Pletenice a zpět; 17 km, převýšení 615 m. Z Lísku vyrazíme po zelené směr kopec Pletenice, pod jehož vrcholem přetraverzujeme stále po zelené a pokračujeme dále po táhlém hřebeni do Písečného. Krajinný ráz se mění. Z Písečného to už je jenom kousek ke kamennému vítochovskému kostelíku, který je jedním z vůbec nejstarších na Moravě. Je nádhernou s krajinou sladěnou dominantou. Sejdeme do Vítochova, přestoupíme na červenou a směřujeme severně úbočím Holotína. Když jsem tudy kráčel naposled, značení se místy ztrácelo. Pokud se nám podaří neztratit se zde a dojdeme do Dalečína, vydáme se po občerstvení po žluté směrem k Velkým Janovicím, k nimž vystoupáme krátkou, ale zpočátku strmou cestou. Dále pokračujeme po žluté až zpátky k hřebenovému rozcestí Pletenice, kudy jsme už jednou, ovšem po zelené, prošli. Odbočíme západně směrem k Lísku a pokocháme se výhledem do velmi plasticky působící krajiny předestřené před výrazným vrcholem Pletenice.

Published on July 17th, 2019