česky english guestbook guestbook

Observační bloumání s kvalitním a světelným turistickým binokulárem po křišťálově černé noční obloze je nepopsatelně povznášející. A co teprve, když nám naše představivost dovolí alespoň tušit, odkud, kam a na co se díváme...! 

  

 
Obsah stránky:
  1. Orientace na noční obloze
  2. Vesmírná turistika s binokulárem
  3. Seznam a popis nejznámnějších objektů vzdáleného vesmíru (pro naši zeměpisnou šířku)
  4. Galerie mých fotografií objektů vzdáleného vesmíru, pořízených amatérskou technikou
  5. Galerie pohledů turistickým binokulárem, vyhledávací mapky

 

Orientace na noční obloze

Mám rád papírové mapy. A tak jsem se jen nepříliš nadšeně smířil s faktem, že mnohdy je pro důkladnou orientaci na noční obloze velmi praktické a rychlé místo nich použít počítačové planetárium nebo vhodnou aplikaci instalovanou v chytrém telefonu. Přes jejich nepopiratelnou užitečnost nám ovšem podobné programy někdy až neúprosně potlačují základní orientační instinkty. Denní i noční obloha nám sama o sobě dává velice jasnou a rychlou představu například o světových stranách nebo o ročních obdobích a lokálním hvězdném a slunečním času a je velká škoda neumět si tato poselství přečíst a nemít z nich potěšení! Pokud ovšem dáváte přednost moderním navigačním prostředkům a základy nebeské mechaniky nejsou vaším šálkem kávy, doporučuji přejít přímo k vesmírným procházkám.

Jak to ale všechno začalo?

Pravidelně se opakující cykly pohybů těch nejjasnějších těles na denní i noční obloze byly pozorovány a prokazatelně studovány už nejstaršími kulturami. Muselo být úžasným dobrodružstvím učit se používat nabyté znalosti pro budování systémů prvních kalendářů! Je zřejmé, že s touto činností jsou těsně spjaty i počátky astronomie. Až neuvěřitelně jednoduchá a zároveň přesná pozorování pouhým okem, tedy bez jakýchkoliv složitějších technických prostředků, postupně vedla k dobře použitelným závěrům, což je jeden z nejpozoruhodnějších aspektů celé této epochy. Současně tak bylo započato jedno z největších dobrodružství, do něhož se lidská mysl vložila!

Země se otočí kolem své osy jednou za zhruba 24 hodin, pokud budeme tuto její otáčku měřit vzhledem ke Slunci. Zajímavější nám tak možná bude připadat fakt, že vztáhneme-li její jedno kompletní otočení kolem osy ke vzdáleným hvězdám, naměříme pouze o něco málo víc než 23 hodin 56 minut. Země se totiž během jednoho dne současně posune po své dráze kolem Slunce asi o 2,5 miliónu kilometrů a pro vyrovnání změny zdánlivé polohy Slunce na obloze pak potřebuje právě ony přibližně 4 minuty navíc.

A zde se skrývá téměř celý princip změn vzhledu noční oblohy v průběhu roku. Každý následující den hvězdy vycházejí, kulminují a zapadají o 4 minuty dříve. Za měsíc tento náskok bude 2 hodiny a nakonec za rok hvězdy na obloze zaujmou opět ty stejné zdánlivé pozice, jako na počátku našeho virtuálního výletu v čase.

Pokud pochopíme toto lehce rozdvojené chápání doby zemské rotace – jednou ji měříme vzhledem ke Slunci, podruhé ke vzdáleným hvězdám – máme univerzální klíč ke vstupu do mnohých oblastí rekrační astronomie!

Dnes už není umění orientovat se a odhadovat čas podle zdánlivých poloh hvězd prakticky využitelné, snad kromě některých těžko předvídatelných výjimečných situací. Stejně jako kdysi nám ale velmi přirozeně uklidňujícím způsobem umožňuje porozumět některým základním cyklům v širším okolí i daleko mimo rámec Země, které nás neúprosně ovlivňují už odpradávna. Pozemská svazující časová měřítka zde ztrácí smysl: Kdybychom vyjádřili délku našeho bytí v galaktických rocích, tedy vzhledem k době, za níž Slunce oběhne kolem středu naší Galaxie, dostaneme se přibližně k pouhé jedné třetině miliontiny galaktického roku, jenž podle dostupných odhadů uplyne za nějakých řekněme 230 miliónů oběhů Země kolem Slunce. Důstojněji vyhlížející časový interval proto dostaneme až po převodu na galaktické vteřiny podle našeho systému dělení času, i když taková jednotka nemá ve vesmíru valný význam. Tak se dostaneme téměř k celým pouhým – 11 galaktickým vteřinám!

Je užitečné volně si připomenout pár zjednodušených termínů, které se nám při při astronomické rekreaci mohou dobře hodit:

  • Zenit je přímo nad námi se vyskytující nejvyšší bod na nebeské sféře.
  • Meridián je kružnice jdoucí zenitem a jižním a severním bodem na horizontu.
  • Sluneční čas je odvozen ze zdánlivého pohybu Slunce na obloze.
  • Hvězdný čas je odvozen ze zdánlivého pohybu vzdálených hvězd na obloze.
  • Sluneční den je odvozen z doby, kterou Země potřebuje k jedné otáčce kolem své osy vzhledem ke Slunci.
  • Jeden sluneční den = 24 hodin
  • Hvězdný den je odvozen z doby, kterou Země potřebuje k jedné své otáčce kolem své osy vzhledem ke vzdáleným hvězdám tak, že se tyto objeví ve stejné poloze na obloze.
  • Jeden hvězdný den = 23 hodin 56 minut 4 vteřiny
  • Jarní rovnodennost na severní polokouli nastává kolem 20. nebo 21. března, kdy Slunce přejde rovník z jihu k severu. Během tohoto období je rozdíl mezi hvězdným a slunečním časem blízký a v jednom konkrétním okamžiku rovný 12 hodinám.
  • Podzimní rovnodennost na severní polokouli nastává kolem 22. nebo 23. září, kdy Slunce přejde rovník ze severu k jihu. Během tohoto období je rozdíl mezi hvězdným a slunečním časem blízký a v jednom konkrétním okamžiku rovný 0 hodin.
  • Světelný rok je používán pro neformální vyjádření vzdáleností v astronomii; je to vzdálenost, kterou světlo urazí za jeden rok: 1 ly ≈ 10 000 000 000 000 kilometrů

 

Půvab některých důsledků zdánlivého pohybu Slunce na obloze nám pěkně vykreslí analema. Exoticky znějící název křivky pochází z řečtiny; po převodu slova ἀνάλημμα ze starořečtiny do angličtiny dostaneme něco jako base, tedy základna nebo podstavec. Pozastavíme-li se na našem oblíbeném místě v průběhu roku vždy v jednom daném civilním čase, sluneční kotouč se promítne pokaždé do jiného místa nebeské klenby a za rok sledování pak v našich zeměpisných šířkách vykreslí nádhernou ladnou osmičku. (Součástí analemy na obrázku bude Slunce v okolí Harusova kopce u Nového Města na Moravě vždy v 8:12 hodin zimního nebo v 9:12 hodin letního času. Fotografováno objektivem 8mm; pozice Slunce jsou doplněny ze simulace v programu Stellarium.)

Pro určování polohy nebeských těles se používají už dávno zavedené souřadnicové systémy. Největší význam pro nás má rovníkový souřadnicový systém. Velmi dobrou zprávou je skutečnost, že mezi rovníkovými souřadnicovými systémy na Zemi a na obloze je přímá analogie. Kromě dalších referenčních bodů tak má nebeská sféra severní a jižní nebeský pól a nebeský rovník, které jsou projekcí odpovídajících referenčních bodů na Zemi. Rektascenze (RA) a deklinace (Dec) jsou složky nebeského rovníkového souřadnicového systému a fungují stejně jako zeměpisná délka a šířka. Rektascenze je celkem logicky obvykle vyjadřována v časových jednotkách v intervalu od 0 do 24 hodin, protože její praktické použití většinou vyžaduje vztahovat ji k době rotace Země. Deklinace je podobně jako na Zemi měřena ve stupních od nebeského rovníku (od 0 do -90° pro jižní a od 0 do 90° pro severní hemisféru).

Vyjadřování rektascenze v časových jednotkách má pro nás tento užitečný důsledek: Objekt na obloze kulminuje tehdy, když je lokální hvězdný čas rovný jeho rektascenzi! Když taková situace nastává kolem půlnoci, kdy je nejhlubší tma a je jasná bezměsíčná noc, přišel ideální čas pro jeho pozorování. V případě, že se objekt našeho zájmu nachází blízko zenitu, je lepší zalehnout do trávy nebo na karimatku a pozorovat vleže.

Dejme tomu, že chceme pozorovat mlhovinu Laguna, obrovské složité mračno zářící mezihvězdné hmoty v souhvězdí Střelce. Ta nikdy v našich zeměpisných šířkách vysoko nevystoupá, proto je vhodné pozorovat ji v době, kdy kulminuje. Velmi snadno si zjistíme její rektascenzi; je uvedená i v našem soupisu objektů a činí 18h. Kdy se za Lagunou máme vypravit?
Víme, že v období podzimní rovnodennosti je o půlnoci hvězdný čas přibližně 0 hodin. Ten se každý následující měsíc předběhne o 2 hodiny, což na obloze představuje zdánlivé pootočení objektu o 30° západním směrem. Číslo 18 vydělíme dvěma a dostaneme přímo počet měsíců, o které se musime od podzimní rovnodennosti časově posunout. Mlhovina Laguna tedy bude na noční obloze vhodně umístěna zhruba 9 měsíců po podzimní rovnodennosti, v červenci a v srpnu!

Některé z nejzajímavějších jasných objektů vzdáleného vesmíru jsou současně požehnáním a kletbou. Mají nízkou deklinaci; leží pod nebeským rovníkem a v našich severních zeměpisných šířkách se jen zřídkakdy vynoří z „polévky“ světelného znečištění, rozlité těsně nad obzorem!

*

S touto výbavou se už můžeme bezpečně připravit k našim vesmírným toulkám. Pro začátek se chystáme odhadovat místní hvězdný čas a ten pak zjednodušeně převést na čas sluneční, z něhož je dále poměrně složitě odvozen standardní a civilní čas. Ve skutečnosti nám toho noční obloha ale zároveň řekne jakoby mimochodem ještě daleko víc: Ukáže nám, v jakém ročním období se nacházíme a naznačí, kdy které objekty dobře vidět můžeme a kam se tedy vydat – a k tomu nám stačí pamatovat si jen dva jednoduché údaje, jak dále uvidíme!

Ukazatel hvězdného času si sestrojíme z Polárky – to bude osa našich hvězdných hodin – a z hvězdy Caph (Beta Cassiopeiae, nebo také Al Sanam al Nakah) v souhvězdí Kassiopeia. To je v našich zeměpisných šířkách cirkumpolární a proto ho na jasné noční obloze najdeme vždy. Hvězda Caph má rektascenzi 0h 9m. Jinými slovy, leží poměrně blízko poledníku jakési pomyslné nebeské královské greenwichské observatoře, kterou na Zemi založil Karel II už v roce 1675. V praxi to znamená, že když nad námi hvězda Caph náhodou právě vrcholí, je 0 hodin 9 minut místního hvězdného času. Přesnost tohoto časového údaje nemusíme nijak přehánět a na oněch 9 minut můžeme klidně zapomenout!

Dopálený bůh Poseidón, jenž se Kassiopeiu snažil za její údajnou ješitnost na obloze vysadit do pro ni nedůstojné a nepohodlné pozice, evidentně nepočítal s lidmi, kteří se budou po celá následující staletí na oblohu dívat a obdivovat její krásy. Kassiopeia se skutečně v souladu s jeho záměrem klidu nedočká a sledujeme-li ji vždy kolem sluneční půlnoci, na podzim nám hrdě defiluje nad hlavami a na jaře se zas podřízeně plazí nad obzorem; v létě divoce stoupá a v zimě se střemhlav řítí dolů. Současně ovšem zcela oprávněně slouží jako jeden z nejnázornějších nebeských ukazatelů času a směru; podle mého názoru lépe, než naproti ní se kolem pólu otáčející Velká Medvědice.

Jak jednoduše můžeme při čtení tohoto hvězdného ukazatele postupovat je zřejmé:

  • Najdeme Polárku.
  • Nalezneme Kassiopeiu. Jas hlavních hvězd souhvězdí a jeho výrazný tvar „w” se nedá přehlédnout.
  • V duchu si nakreslíme ručičku hvězných hodin. Její osou je Polárka, ukazatel znázorňuje Caph.
  • Promítneme si na oblohu
  • 24-hodinový ciferník. Číslice 0 nebo 24 jsou nahoře ve směru od Polárky k zenitu, 6 je od Polárky západním směrem, čili vlevo; 12 je naproti číslicím 0 nebo 24 a 18 je pak situována vzhledem k Polárce východně, neboli vpravo.
  • Když naše hvězdná ručička ukazuje na číslici 0 nebo 24 v období podzimní rovnodennosti, sluneční čas je přibližně také 0 hodin.
  • A tohle je jeden z oněch dvou údajů vhodných k zapamatování, na něž jsem upozorňoval o něco výše. Druhým pak je fakt, že se noční obloha za rok jednou kompletně otočí do svého výchozího postavení. S touto výzbrojí už můžeme číst čas, hvězdný i sluneční, roční období i nejlepší viditelnost objektů, za jejichž poznáním se chceme vypravit.
  • Slun_čas [hod] ≈ Lokál_hvězdný_čas [hod] - 2x počet_měsíců_od_podzim_rovnodennosti
  • Řekněme, že 7. května naše hvězdné hodiny ukazují 12 hodin lokálního hvězdného času. Kolik je hodin slunečního času?
  • Počet měsíců uplynulých od podzimní rovnodennosti: 7,5 měsíce
  • 12 - 2 x 7,5 = -3, 24 - 3 = 21; sluneční čas je přibližně 21 a letní zhruba 22 hodin.

Než jsme se pustili do této kapitoly, naznačoval jsem, že hlavní význam umění čtení času z hvězd je v pochopení zdánlivého pohybu noční oblohy. Nabyté poznatky se týkají hvězd a pak objektů hlubokého vesmíru; tam totiž směřujeme. Pohyby Měsíce a některých planet tvoří samostatnou a rozsáhlou kapitolu, jíž se kvůli rozsahu a zaměření knížky nezdvořile věnovat nebudeme.

Schopnost orientovat se na noční obloze mnohdy dokonce přinese potěšení sama o sobě, které je téměř stejně intenzivní jako radost z nalezeného cíle vesmírné vycházky.

Proč bychom ale měli chtít obohacovat naše znalosti noční oblohy a sledovat objekty vzdáleného vesmíru? Co jsou tyto objekty zač? & Proč je nalézat a pozorovat?

Stručně vyjádřeno, objekty hlubokého vemíru jsou hvězdokupy, mlhoviny a ga­laxie. Tělesa v rámci naší sluneční soustavy a hvězdy se mezi ně nepočítají. Hvězdokupy jsou seskupení hvězd, které udržuje pohromadě gravitace. Snadno si uvědomíme rozdíl mezi sférickými kulovými hvězdokupami s velkým počtem hvězd v poměrně malém prostoru a velkou vazebnou energií a volněji vázanými otevřenými hvězdokupami. Mlhoviny jsou mezihvězdná oblaka prachových částí a plynů. Turistickým binokulárem dobře uvidíme hlavně difúzní mlhoviny, tvořené ionizovaným plynem. Jejich světlo je tak slabé, že přímý pohled binokulárem ani větším amatérským dalkohledem žádný barevný vjem nepřinese a všechno, co uvidíme, budou ve většině případů lehce strukturované mlhavé světlejší obláčky. O to fantastičtější je ovšem vědomí toho, co vidíme! Stále se ovšem pohybuje­me relativně blízko, v rámci naší Galaxie. Teprve pohled na jiné galaxie nás přenese do skutečně obrovských vzdáleností, a pak spatříme malá protáhlá zjasnění, za nimiž se skrývají celé další soustavy hvězd, mlhovin, hvězdokup a mezihvězdné i temné hmoty, mnohdy podobné naší Mléčné dráze...

Nezodpovězená zde stále zbývá ona snad nejzávažnější otázka: Proč bychom tyto objekty měli nalézat a pozorovat? Odpověď může být lakonická: Předpokládám, že důvod pro zvednutí hlavy vzhůru ke hvězdám a pro zahledění se do hlubokých vesmírných krajin může být u každého jiný. Teoretický fyzik Lawrence Krauss to v jedné své přednášce vyjádřil mnohem zajímavěji: „Úžasným faktem je, že každý atom ve vašem těle pochází z hvězdy, která vybuchla. A atomy ve vaší levé ruce pravděpodobně pochází z jiné hvězdy než ty v ruce pravé. Toto je skutečně jedna z nejpoetičtějších skutečností, kterou o fyzice vím. Všichni jsme z popela hvězd...“

Dále, jakkoliv se to zdá neuvěřitelné, některé z atomů vodíku v našem těle jsou možná ty původní, pocházející z doby těsně následující Velký třesk před bezmála 14 miliardami let... Procházení vzdálenými vesmírnými kouty a jejich prohledávání byť „jen“ binokulárem by tedy nesporně mohlo být velmi povznášející!

Vesmírná turistika s binokulárem

Pravděpodobně budete velmi překvapeni, až pod čistou temnou oblohou zjistíte, kolik nádherných a hlubokých pohledů do vesmíru vám umožní i malý, ale opticky kvalitní binokulár. Možná jste si dříve mysleli, že podobně lze noční oblohu vidět jen hvězdářským dalekohledem. To je ale velký omyl. Pokud není nutné používat větší zvětšení než řekněme dvacetkrát a jde nám hlavně o schopnost dalekohledu ukázat i méně jasné objekty, má binokulár ve srovnání s menším hvězdářským teleskopem i nesporné výhody. Náš mozek je totiž přizpůsoben ke vnímání obrazu oběma očima, čímž do výsledného vjemu přináší vyšší rozlišení i kontrast.

V rámcích odborných astronomických fór se často vedou plamenné diskuze o tom, jaký binokulár by si rekreační astronom měl pro svá noční pozorování oblohy vybrat. Podle mého názoru to není složitý problém. Bylo by dobré, aby takový binokulár měl průměr objektivů alespoň 40 mm a zvětšoval 8x; vedle okuláru pak bude gravírované označení „8x40“. Samozřejmě rád používám i podstatně větší binokulár, ale po létech různého putování za čistou oblohou jsem si oblíbil kompaktní binokulár 10x42 nebo o něco větší přístroj 10x50. Pokud chci být při výletu připraven pozorovat bez stativu a být pohotový a rychlý, nemá valný význam pořizovat větší průměr objektivů binokuláru než řekněme 63 mm a zvětšení maximálně 12x.

Vesmírnou turistiku prostřednictvím binokuláru je vhodné započít pozorováním Měsíce. Na něm se snadno naučíme přesně zaostřovat oba okuláry. Nejlepší čas pro pozorování Měsíce je kolem jeho první čtvrti. Je dobré seznámit se podrobně s jednotlivými fázemi Měsíce; k dispozici jsou totiž mapy, které podrobně popisují objekty, nacházející se v dané měsíční fázi v těsném okolí terminátoru, oblasti přechodu mezi osvětlenou a neosvětlenou částí Měsíce. Zde jsou pak i při malém zvětšení binokuláru často vidět fantastické podrobnosti! Znám případy, kdy tento pohled mé přátele uchvátil natolik, že si kvůli němu pořídili hvězdářský dalekohled. Používají pak podstatně větší zvětšení, v opticky klidné atmosféře běžně například 200x, což se pro pozorování Měsíce dá výborně využít. My se ovšem chystáme na podstatně vzdálenější výlety do vesmíru, při nichž tak velká zvětšení zdaleka nepotřebujeme a binokulár nám zde bude věrným průvodcem.

Nezapomeneme si prohlédnout ani Jupiter a jeho čtyři nejjasnější měsíce, jejichž pohybu porozuměl Galileo. Výborným pozorovacím cvičením je zkusit si zaznamenat pozici těchto čtyř největších jupiterovských satelitů tak, jak ji uvidíme v našem binokuláru. Doma si pak v klidu porovnáme náš náčrt se simulací v počítačovém planetáriu. Aby takové pozorování a následné porovnání mělo nějakou cenu, je nutné poznamenat si k němu i co nejpřesněji čas pořízení.

Až potud by to snad mohlo být snadné. My se ale chystáme vypravit se ještě mnohem dál, do vzdáleností řádově stobiliónkrát větších, než v jaké je od nás Měsíc!

Výpravu za objekty hlubokého vesmíru lze kupodivu uskutečnit i bez jakéhokoliv dalekohledu; ty nejjasnější totiž lze lokalizovat i neozbrojeným okem. Binokulár nám je ovšem ukáže s „nahým“ okem nepostřehnutelnými podrobnostmi. Nečekejte ale, že na první pohled uvidíte vše, co se vaším přístrojem vidět dá. Čím déle budete objekt pozorovat, tím více uvidíte. Buďte připraveni na to, že se vám v zorném poli binokuláru neobjeví nic blízce podobného tomu, co vídáte na barevných fotografiích získaných Hubblovým teleskopem. Ty jsou pořízeny velmi dlouhými expozicemi a navíc velkým objektivem. Dokonce i amatérská astrofotografie produkuje snímky s detaily, které zrak nikdy nezaznamená!

Fotografie v následující galerii jsou pořízeny starší digitální zrcadlovkou Canon 350D. Z ní jsem vyjmul filtr, který kvůli dennímu focení částečně blokuje průchod červené barvy jako naschvál právě v oblasti, kde nejvýrazněji září emisní mlhoviny. Většina výsledných záběrů pak vznikla sečtením a následným zprůměrováním šestnácti čtyřminutových expozic, k jejichž pořízení je ovšem potřeba polohu fotoaparátu korigovat hodinovým strojem, aby obraz "neujížděl". Nejčastěji jsem používal teleobjektivy s ohniskovou vzdálebností 200 nebo 400 mm, ale mlhovina Koňská hlava a Velká kulová hvězdokupa v Herkulovi byly takto zachyceny Newtonovým dalekohledem s průměrem hlavního zrcadla 200 mm. 

Naše oko nemá žádný důvod mít schopnost střádat jednotlivé fotony tak, jako to umí astronomická kamera. Přesto nakonec můžete vidět mnohem víc, než si přestavujete. A představivost je zde velmi důležitá; když s ní spojíte vaše pozorování, uspokojí vás jeho výsledek dvojnásobně!

Nikdy není na škodu držet se několika ověřených zásad:

  • Plánujte hlubší výlety do vesmírných krajin pokud možno v období novu, aby vás silný měsíční svit při pozorování slabých objektů nerušil.
  • Najděte si místo se světly neznečištěnou oblohou.
  • Zvolte k pozorování místo s vyšší nadmořskou výšku, mlha vzniká nejprve v nížeji položených místech.
  • Trpělivě po západu slunce vyčkejte na příchod dostatečné tmy.
  • Skončete s pozorováním, když vyjde Měsíc a jeho svit zás začne rušit.
  • Snažte se dostat z dosahu všech silných světel a vypněte všechno, co příliš svítí. Můžete ale používat slabé červené světlo. Nechte své oči adaptovat na tmu, nejlépe alespoň 10 minut.
  • Snažte se naplánovat pozorování tak, aby objekty vašeho zájmu byly blízko meridiánu. Pak jsou na obloze nejvýš a světlo, které k vám od nich putuje, prochází nejslabší vrstvou atmosféry a má ve své cestě nejméně překážek, jako jsou prach a vlhkost.
  • Udělejte si z dlaní kolem okuláru kryt, který blokuje postranní světlo; toto pomáhá i ve zdánlivě dostatečně tmavých oblastech.
  • Používejte techniku „bočního vidění“, kdy se dívám kousek bokem od slabě svítícího sledovaného objektu. Místo na sítnici, kam dopadá obraz při přímém vidění, totiž není na velmi slabé světelné vjemy tím nejcitlivějším.
  • Při hledání slabě zářících objektů binokulárem zároveň lehce pohybujte. Takto je za současného používání bočního pohledu daleko lépe zaznamenáte! Tuto techniku je vždy dobré dále zkoušet a trénovat, podstatně rozšíří vaše pozorovatelské možnosti!

Představte si, že se procházíte pod jasně zářící bezměsíčnou hvězdnou oblohou a máte sebou binokulár. Víte, že vám tento přístroj umožňuje – spolu s trochou nezbytné fantazie – snadné cestovaní do neuvěřitelně vzdálených časů? Můžete se zaměřit třeba na Velkou galaxii v Andromedě, a pak skutečně uvidíte v zorném poli její světlo staré 2 500 000 let! Tak dlouho to světlu letícímu rychlostí 300 000 kilometrů za vteřinu trvá, než od této „blízké“ galaxie doputuje k Zemi; musí překonat vzdálenost asi 24 000 000 000 000 000 000 kilo­metrů...

Je dobré být připraven na jednu okolnost, kterou jsem předeslal. Když už budete pozorovat Velkou galaxii v Andromedě, zjistíte, že je to „jenom jakési velké mlhavé zjasnění“. Očekávali jste, že uvidíte víc? Velmi pravděpodobně ano. Přesto si troufám tvrdit, že pokud přidáte ke svému pozorování tušení souvislosti s tím, co a jak daleko pozorujete, nebudete zklamáni.

Určitě už jste několikrát stáli s hlavou zakloněnou k hvězdné obloze, a teď vás zpětně napadá, že nebude v tom nepřeberném množství hvězd jednoduché nasměrovat pohled přesně požadovaným směrem. Cestu vám velmi ulehčí metoda, která se výstižně nazývá star-hopping, skákání po hvězdách. Najdete si nějaké názorné orientační obrazce z jasných hvězd a na ně nasměrujete svůj pohled. Zorným polem binokuláru potom přejíždíte přes další naplánované hvězdné vzorce až do míst blízkých cílovému objektu. Tam zkusíte kolem cílové pozice pohnout binokulárem jemně nahoru a dolů, a doleva a doprava – a na váš cíl byste při troše cviku měli narazit. Důležité je uvědomovat si, jak velké je zorné pole vašeho binokuláru. U dobrých 10x zvětšujících přístrojů by mělo pokrýt minimálně kolem 6 obloukových stupňů!

Najděte si nějaký výrazný hvězdný vzor blízký cílovému prostoru. Velmi dobrý příklad je „čajová konvice“ v souhvězdí Střelce.

Nalezněte si směr, jímž přejedete do cílového místa, v němž předpokládáte hledaný objekt, a tam chvíli pohybujte opatrně a zlehka binokulárem, jak bylo popsáno, a pamatujte si, odkud zorným polem vyjíždíte; zkušenější pozorovatelé tuto závěrečnou fázi vyhledávání nazývají „zametáním oblohy“.

Domácí příprava, spočívající v podívání se na hvězdné mapy a planetária, vám vlastní vyhledávání pod hvězdnou oblohou většinou podstatně zkrátí, proto se vyplatí rozhodně ji nepodcenit. Snad nejobtížnější je udržovat si představu o tom, jak jsou hledané objekty od hvězd, po nichž skáčete, úhlově vzdálené, a mít porovnání s velikostí zorného pole vašeho binokuláru. Nejlepší je prohlédnout si s mapami v ruce známá souhvězdí a podle nich si zorné pole binokuláru „oměřit“. Stejně tak je výhodné ocejchovat si vlastní ruku a vědět, kolik úhlových stupňů reprezentuje na vaší natažené ruce šířka dlaně, skupiny prstů, prostě jak vám to bude vyhovovat. Prakticky si stačí zapamatovat jenom jednu hodnotu, nejlépe kolem 5 obloukových stupňů, ta se hodí nejčastěji. Opět nám pomůže krásná Kassiopeia a hvězdy, které ji formují: Zdánlivá úhlová vzdálenost mezi naší dobrou známou hvězdou Caph (Beta Cassiopeae) a jí nejbližším jasným sousedem ve vzoru dvojitého „w“, hvězdou Shedir (Alfa Cassiopeae) je velmi blízká oněm často se hodícím 5 obloukovým stupňům!

Mapky v galerii, ukazující některé z možných postupů při hledání vybraných objektů hlubokého vesmíru, jsou zamýšlené hlavně jako doplněk pro otočnou mapu hvězdné oblohy, přestože je samozřejmě možné použít je i samostatně.

Všechno tedy už máme připravené k přesunu pod noční oblohu. Pro první výlety jsem vybral nejjasnější objekty hlubokého vesmíru, z nichž některé můžeme za dobrých podmínek zahlédnout i neozbrojeným okem. Budeme ovšem velmi překvapeni, jak velký zisk nám do pozorování přinese i malý kompaktní binokulár!

*

Až na jeden jsou všechny vybrané objekty zahrnuty v Messierově katalogu, a proto jejich číselnému označení vždy předchází písmeno „M“. Objekt, jehož označení začíná písmeny „NGC“ patří do katalogu „New General Catalogue“.

M31: Velká galaxie v Andromedě, nejbližší velký galaktický soused naší Mléčné dráhy. Jeden z nejvzdálenějších objektů, který můžeme zahlédnout i prostým okem. V binokulárech 10x42 a 10x50 je velmi snadno rozpoznatelná jako 2 obloukové stupně dlouhý mlhavý eliptický objekt s velmi jasným jádrem, připomínajícím hvězdu. Vzdálenost 2,5 Mly (miliónů ly);
RA = 0h 43m; Dec = +41,3°

NGC 869 and NGC 884: Dvojitá otevřená hvězdokupa v souhvězdí Persea, asi nejsnazší objekt pro náš binokulár; zde bychom měli naše výpravy začít. Obě hvězdokupy jsou na obloze velmi blízko sebe a tvoří tak pro náš binokulár zcela exkluzivní podívanou. Nasměrovat se můžeme snadno, neboť při pozornějším pohledu daným směrem uvidíme zcela jasně mlhavý obláček. Jakýkoliv binokulár, nebo dokonce i divadelní kukátko, nám potom ukáže nádherný stříbřitý prach, nasypaný jakoby ve dvou hromádkách na sametově černém podkladu. Není od věci udělat si konkrétní představu o jasnosti největších hvězd, tvořící toto krásné seskupení. Kdybychom do této dvojice otevřených hvězdokup umístili naše Slunce, binokulárem 10x50 bychom ho vůbec ne­zahlédli! Vzd. 7 500 ly; 2h 20m; +57,1°

M45: Plejády, Sedm sester, Kuřátka; mladá otevřená hvězdokupa v souhvězdí Býka. Japonci ji pojmenovali Subaru a zjednodušeně ji zobrazili ve znaku své automobilky, nesoucí stejné jméno. Někteří pozorovatelé uvádějí, že se jim za excelentních podmínek podařilo větším binokulárem zahlédnout i náznaky nádherných na barevných snímcích jasně viditelných modrých reflexních mlhovin. Mně se to nepodařilo nikdy. Plejády byly mým prvním objektem hlubokého vesmíru, který jsem fotografoval; fascinovala mě možnost zachytit právě ta osvětlená mračna mezihvězdné hmoty, která hvězdokupou prochází. Když tímto směrem pod tmavou oblohou zaměřím svůj binokulár 10x50, připa­dám si jako vesmírný poutník, vstupující do diamantové jeskyně… 440 ly; 3h 47m; +24,1°

M42: Velká mlhovina v Orionu je převážně difúzní mlhovina, ležící jižně od Orionova pásu. Jakmile najdete hvězdy tvořící pás, Alnitak, Alnilam a Mintaku, snadno pouhým okem lokalizujete i Velkou mlhovinu, nesoucí označení M42. Nachází se v ní „hvězdná porodnice“, tedy prostor, v němž je zaznamenám zrod velmi mladých hvězd. Ve světelném binokuláru 10x50, pod tmavou oblohou a v době kulminace souhvězdí zde vytušíme mnoho podrobností; tím víc, čím déle budeme pozorovat! 1 340 ly; RA = 5h 35m; -5,4°

M81: Spirální galaxie v souhvězdí Velké medvědice, známá také jako Bodeho galaxie. Velký zdánlivý úhlový rozměr a jasnost dělají z tohoto objektu přímo lahůdku pro kompaktní binokuláry. Ze zdánlivého úhlového rozměru Bodeho galaxie se usuzuje, že má prostorový průměr asi 90 000 světelných let, tedy ¾ průměru Galaxie. Supermasivní černá díra, číhající v centru Bodeho galaxie, je podle všech dostupných odhadů 15x těžší než ta, jenž sídlí v centru Galaxie! V 10x50 malá, eliptická skvrnka. Vzd. 12 Mly; 9h 56m; +69,1°

M82: Nepravidelná galaxie v souhvězdí Velké medvědice, pojmenovaná také celkem výstižně Doutník. Její tvar je chaotický, bez struktury, i když v jejím vzhledu lze částečně najít eliptický nebo spirální charakter. Do chaotického prolínání tvarů se deformovala působením gravitace. Poměrně nedávno se dostala na astronomické výsluní kvůli se serendipitou objevené supernově typu Ia SN 2014J. Taková supernova do mezihvědného prostoru vyvrhuje velká množství chemických prvků a dokonce i těžké železo – to samé železo, které je součástí hemoglobinu v našich červených krvinkách, dávající tak naší krvi schopnost okysličovat vyživované tkáně, čímž je principiálně umožněn na uhlíku založený život na Zemi! V binokuláru 10x50 malá podlouhlá skvrnka. Vzd. 12 Mly; 9h 56m; +69,7°

M4: Velmi stará kulová hvězdokupa v souhvězdí Škorpión. Snímky z Hubblova teleskopu odhalily zajímavý fakt: V podstatě jde o hvězdný hřbitov. Je jednoduše lokalizovatelná, leží asi 1.3 obloukového stupně od jasně oranžové hvězdy Antares. Velké množství jejích hmotnějších hvězd přešlo do svého finálního stádia bílého trpaslíka. Bílým trpaslíkem je vyhořelé jádro zhroucené hvězdy, které pomalu dále chladne a postupně zhasíná. Předpokládá se, že hvězdokupa obsahuje tisíce takových hvězdných oharků. M4 je rozpoznatelná v binokuláru 10x42 jako malý mlhavý světelný balónek se zdánlivým průměrem měsíčního úplňku. Vzdálenost 7 200 ly; 16h 23m; -26,5°

M13: Velká kulová hvězdokupa v Herkulovi. Velmi často je považována za nejpůsobivější kulovou hvězdokupu na severní nebeské polokouli. Jednotlivé hvězdy v ní bohužel nelze binokulárem 10x42 nebo 10x50 ani náznakem rozeznat; k tomu by bylo zapotřebí dalekohled s průměrem objektivu alespoň 10, nebo lépe 15 cm a větší zvětšení. V kompaktním binokuláru se jeví jako velmi zřetelná mlhavá kulička naftalínu, jak jsem se dočetl v jednom podle mého názoru výstižném popisu. Věrně připomíná kometu bez ohonu. To byl také důvod, proč Charles Messier podobné objekty mapoval. Byl zaníceným lovcem komet a objekty vzdáleného vesmíru ho nijak zvlášť nevzrušovaly; navíc tehdy ani přesně nevěděl, o co se jedná. Katalogizováním těchto objektů se tak chtěl pouze vyhnout jejich možným záměnám za komety. Vzdálenost 22 kly (tisíc ly); 16h 42m; +36,5°

M20: Mlhovina Trifid je velmi pozoruhodný komplexní objekt v souhvězdí Střelce. V jejím rámci se nachází hvězdná porodnice a skupina velmi mladých hvězd; dále jsou zde přítomné jasně červená emisní vodíková a jasně modrá reflexní mlhovina; nakonec pak tvarově velmi zajímavá trojklanná temná prachová mlhovina, která dala celému komplexu jméno. Tou je totiž systém zřetelně rozdělen na tři laloky. Tento detail ale v malých dalekohledech vytuší jen velmi zkušení pozorovatelé. Každopáně je ale mlhovina Trifid velmi působivý objekt i v binokulárech 10x42 a 10x50! Vzdál. 5 200 ly; 18h 02m; -23,0°

M8: Mlhovina Laguna, obrovský oblak plynu, hvězdná porodnice. Jde o největší a nejjasnější z velkého počtu mlhovin v celém okolí souhvězdí Střelce. Za dobrých podmínek a v jejích největších dosažitelných výškách nad obzorem ji můžeme identifikovat i neozbrojeným okem. Komplexní mlhovinný systém má zdánlivou úhlovou velikost až tří měsíčních úplňků. Pro techniku jejího pozorování platí ta samá vodítka, jako pro pozorování Velké Mlhoviny v Orionu: Čím více času jí dáte, tím líp! S použitím techniky bočního vidění spatříte postupem času víc a víc detailů. 4 100 ly; 18h 04m; -24,4°

M16: Orlí mlhovina. Leží v poměrně nevýrazné části souhvězdí Hada, ve výběžku jeho hranice. Hledat ji proto raději začneme ze souhvězdí Střelce, tato cesta je snazší. Orlí mlhovina je častým cílem rekreačních astronomů hlavně kvůli snímkům Sloupů stvoření, pořízených Hubblovým teleskopem v neuvěřitelném detailu. Ty doslova ohromily svět. Pojmenování nesmírně ohromných nezadržitelně se hroutících prachových sloupů je velmi výstižné. Složitých procesů se aktivně účastní i v jejich regionu nově zformované hvězdy, které světelnou erozí prachové sloupy dále nahlodávají. Sice nic z toho sami na vlastní oči neuvidíme, ale mlhovinu jako celek zachytíme, i když jen jako velmi slabou trojúhelníko­vou světlejší skvrnku s rozeznatelnými nejjasnějšími hvězdami. 7 000 ly; 18h 19m; -13,8°

M17: Mlhovina Labuť, nebo také Omega; nachází se v souhvězdí Střelce. Její tvar v prostoru je podobný Velké Mlhovině v Orionu, kterou bychom takto viděli při pohledu z jiného úhlu. Mlhovina Labuť je považována za jednu z nejjasnějších a nejmasivnějších oblastí formování nových hvězd v rámci Galaxie. Podrobíme-li mlhovinu bližšímu zkoumání se střídavým použitím techniky bočního vidění, uvidíme šedavou mlhavou skvrnku, dávající mlhovině vzhled spíše klíštěte než labutě. To už je ovšem záležitost spíše uměleckého cítění než objektivního vjemu. Vzdálenost 5 500 ly; 18h 20m; -16,2°

M27: Planetární mlhovina Činka. Výraz „planetární“ je poněkud matoucí. Jedná se o hvězdný zbytek, o němž se uvažuje jako o normálním stádiu hvězdného vývoje. Ve svém hlavním programu má vyvrhování hvězdné hmoty zpátky do mezihvězdného prostoru. M27 leží v souhvězdí Lištičky, 3 obloukové stupně severně od gamma Sagittae. Mlhovina je dobře viditelná binokulárem 10x50; jeví se jako obdélníková skvrnka světla, připomínající po delší době spíše miniaturní ohryzek než činku, kterou autor tohoto pojmenování zřejmě nikdy neviděl. Objekt je poměrně zřetelný, ale v binokuláru skutečně velmi malý! Vzdálenost 1 300 ly; 20h 00m; +22,7°

Musím podotknout, že vstup do následující galerie, v níž jsou simulovány pohledy lehkým kompaktním turistickým binokulárem s průměrem objektivů 42 mm a zvětšujícím 10x, může zpočátku připomínat špatný vtip. Něco jako pohlednice typu "Praha v noci", na nichž není zhola nic, tedy kromě toho popisu. Ve srovnání s barevnými a výraznými objekty vzdáleného vesmíru v předešlé sérii obrázků zde totiž na první pohled neuvidíte zdánlivě také nic. Jakmile se ale podíváte na monitor v šeru, uvidíte, že tak jednoznačně slabé to zdaleka není! Buďte připraveni, že podobně budete muset ve většině případů "lovit" i v zorném poli vašeho binokuláru a držet se několika doporučení, nabytých zkušenostmi. Pak se najednou "chytnete" a pokud zapracuje i vaše představivost a schopnost divit se, obě jsouce dosud nastavené pouze na pozemské vzdálenosti a velikosti, a budete mít čas nerušeně se na ta nejzajímavější místa na bezměsíčné a čisté noční obloze zaměřit, možná shledáte tento nový výhled vpravdě ohromujícím!

Published on  July 17th, 2019

© 2019 - bloumani.cz
get-simple.info